Paříž byla na přelomu 19. a 20. století cílem návštěv a pobytu nejen českých umělců, především malířů (například Alfonse Muchy, Viktora Strettiho, Václava Brožíka, Hugo Boettingera, Jana Dědiny, Georga Karse, Zdenky Braunerové, Bohumila Kubišty, Vojtěcha Hynaise, Karla Špillara, Luďka Marolda a Františka Kupky), sochařů (Josefa Mařatky, Bohumila Kafky, Františka Bílka, Otto Gutfreunda) a spisovatelů i básníků (Julia Zeyera, bratří Čapků, Otakara Theera, Františka Gellnera, Hanuše Jelínka, Růženy Svobodové či Růženy Jesenské). Do města nad Seinou směřovali také sportovci, v roce 1895 odstartoval z Prahy do Paříže velocipedista Jan Kuklík a 1300 kilometrů zdolal za čtyři a půl dne, zhruba ve stejné době se na tuto dalekou cestu vydal pěšky malíř a všestranný sportovec Karel Reisner. Na vědeckých kongresech tu pravidelně přednášel profesor české techniky K. V. Zenger, známý tu byl stále František Křižík, na hvězdárně v Meudonu u Paříže působil od roku 1904 astronom Milan Rastislav Štefánik, později také politik, vojenský pilot a generál. V meudonském ateliéru Augusta Rodina potkala Sidonie Nádherná básníka Rilka, slavného sochaře rádi navštěvovali mnozí čeští umělci, naproti v domě se zahradou několik let bydlel Luděk Marold s rodinou. A Paříž byla tehdy nejen střediskem umění, ale i průmyslu a techniky. Proto se tu potkávali naši umělci třeba s průkopníky létání. Někteří uspěli, mnozí se zklamáni vrátili domů. Ale všichni chtěli pro své jistě odlišné cíle a sny načerpat něco z podivuhodné atmosféry belle époque, která nepoznamenala jen umění, ale vyznačovala se i usilovnou snahou o ovládnutí vzdušné říše, byla dobou fascinujících Světových výstav, využití elektřiny, dobou netušeného rozvoje techniky. Paříž, jaké to magické slovo!

Josephus a mai olvasó számára elsősorban A zsidó háború krónikásaként ismert, ő maga azonban élete fő művének a jelen kötetet tekintette. Ebben a munkájában összefoglalta a zsidók történetét „az első ember megteremtésétől kezdve Nero császár uralkodásának tizenkettedik évéig” – azaz saját koráig. Kötetünkben az ótestamentumi történeteket elbeszélő első tíz könyv elhagyásával, a mű valóban történeti jellegű és értékű második részét közöljük: a XI-XX. könyvet, amely a zsidók történetének hat évszázadáról (a babiloni fogságból való visszatéréstől a „zsidó háború” kitöréséig) ad áttekintést, s ugyanekkor részletes ismereteket nyújt a római és a parthus birodalom történetéből is. „Ez a művem tartalmazza a zsidó nép történetét az első ember megteremtésétől kezdve Nero császár uralkodásának tizenkettedig évéig; elmondja, mi történt a zsidókkal Egyiptomban, Syriában és Palesztinában, továbbá, hogy hogyan sanyargatták őket az asszírok és a babiloniak, azután a perzsák és a makedónok, és végül hogyan igázták le a rómaiak. Azt hiszem, mindezt hitelesen írtam meg…” Josephus Flavius

Kniha Od Stalina ke Gorbačovovi navazuje na publikaci Cesta na výsluní. Zahraniční politika Sovětského svazu 19171945 a analyzuje hlavní směřování sovětské zahraniční politiky v letech 19451991. V případě Sovětského svazu s jeho vysoce personalizovaným systémem vlády se do ní výrazně promítala i osobnost generálního, respektive prvního tajemníka komunistické strany. Autor vychází ze Stalinových snah prosadit pro Sovětský svaz výhodné poválečné uspořádání Evropy, které nakonec vyústilo ve studenou válku a sovětizaci zemí střední a východní Evropy. Chruščovovu koncepci mírového soužití komplikovaly jeho snahy vyrovnat se Západu, které byly doprovázeny vysoce chaotickou a riskantní zahraniční politikou. Brežněvovo úsilí o zmírnění napětí (détente) zase problematizovala sovětská aktivistická politika ve třetím světě. Sovětská intervence do Afghánistánu pak znamenala konec détente a nástup tzv. druhé studené války. Krizový stav sovětské ekonomiky posléze přiměl M. S. Gorbačova, aby radikálně změnil východiska zahraniční politiky Moskvy: od marxistického, třídního a blokového přístupu ve prospěch řešení konfliktů a globálních problémů lidstva. Změna ovšem přišla pozdě to už se Sovětský svaz pod tíhou vnitřních problémů a tenzí rozpadal.

V knize Stručné německé dějiny předkládá autor průřez dvěma tisíci let dějin Germánů a Němců. Na nevelké ploše se mu podařilo vyhmátnout klíčové momenty německých, resp. germánských dějin, přičemž za jeden z hlavních faktorů považuje geografické rozmístění germánských a německých sídel. Z německé Mittellage vyplývá osudová vklíněnost Němců mezi Západ a slovanský Východ, s čímž koresponduje od 16. století vnitroněmecké zápolení mezi katolickým západním Německem a protestantským Pruskem na východě. Hawes je přesvědčen, že za katastrofy moderních německých dějin nese odpovědnost pruský a protestantský element. Svůj názor dokládá mj. mnoha desítkami map od římských dob až po geografickou analýzu voleb do Bundestagu v roce 2017. Skoro na všech je zdůrazněna klíčová role Labe ¦ podle autora osudové německé řeky: na západ od ní byla od římských časů a je dodnes civilizace a pokrok, na východ ¦ cum grano salis ¦ temnota a barbarství. Autorův styl je velmi čtivý a k názornosti knihy přispívá mimořádně zdařilý a bohatý výběr fotografií, obrázků, grafů a nákresů, jakož i citací z dobových dokumentů, dokládajících autorova tvrzení.

Dobytí říše Aztéků patří bezesporu k fascinujícím příběhům. V době, kdy Španělé přistáli u mexického pobřeží, byla moc Aztéků v zenitu. Dobyvatelé právem považovali Tenochtitlan za "nejtřpytivější klenot Mexického údolí"; aztécká metropole v mnoha ohledech překonávala naprostou většinu evropských velkoměst. Conquistadory poháněla touha po zlatě, moci a slávě; lákalo je především pohádkové bohatství tajemné říše, o níž kolovaly fantastické pověsti. Hernán Cortés, jenž stanul v čele výpravy, měl pověst schopného a nesmírně ambiciózního muže. Dobytí aztéckého impéria však vyžadovalo více než jen odvahu, lstivost a bezohlednost. Hlavní roli sehráli především jeho indiánští spojenci, kteří sledovali své vlastní zájmy. Není divu, že cesta k vítězství byla dlážděna porážkami a neúspěchy. V průběhu Truchlivé noci zahynuly stovky conquistadorů, zatímco zbytek výpravy včetně jejího velitele se zachránil jen díky překotnému útěku z Tenochtitlanu. Cortés byl nicméně odhodlán uspět za každou cenu. Téměř šest měsíců usilovně shromažďoval vojáky, spojence, vybavení a zásoby k dalšímu tažení. Poté v naději na pokoření protivníka sestoupil znovu do Mexického údolí. Obléhání aztécké metropole trvalo více než dva měsíce. Nakonec obránci podlehli; "nejtřpytivější klenot Mexického údolí" zmizel pod nánosem trosek a popela. Dobytí říše Aztéků bezesporu představovalo významný milník ve španělské koloniální expanzi, která položila základy moci Španělů ve Střední Americe na dalších 300 let.

Studium středověkého a novověkého vojenství, konfliktů a polních opevnění je v několika posledních desetiletích jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů v Čechách. Předkládaná monografie shrnuje převážně novější výzkumy téměř dvou desítek badatelů a je zaměřena na období novověku. Jak už naznačuje její název, přístup autorů k tématu je mezioborový, i když v mnoha ohledech vychází především z poznatků archeologie, které kombinuje s historickými prameny a výsledky přírodních a technických věd. Větší část příspěvků se věnuje událostem třicetileté války, stranou však nezůstaly ani mladší vojenské konflikty, od sedmileté války přes válku o bavorské dědictví až do prusko-rakouské války z roku 1866. Téměř všechny analyzují především různá bojiště, polní opevnění a prameny hmotné povahy, pouze jedna je zaměřena na poznání vojenských táborů očima vojenských příruček.

Rusko všetci dobre poznáme. Ale je to naozaj pravda? Nie je to len naša naivná predstava? Nová kniha Michaila Zygara, autora bestselleru Všetci mocní Kremľa, nás zoberie o sto rokov späť, do mimoriadne zaujímavej časti ruských dejín. Dokumentárna kniha Impérium musí zomrieť nám predstavuje živú drámu ojedinelého ruského experimentu s občianskou spoločnosťou, ktorú o pár rokov definitívne rozdrvil despotizmus komunistickej revolúcie. Malé okienko medzi dvoma rovnako dusivými autokratickými režimami imperiálnym a komunistickým bolo otvorené len na niekoľko krátkych chvíľ, no ozveny tohto veľkého príbehu zreteľne počujeme ešte aj dnes. Od posledných rokov života Leva Nikolajeviča Tolstého až po smrť cárskej rodiny Rusko experimentovalo s liberálnosťou a kultúrnou otvorenosťou. Ruský balet bol v Európe vrcholom dobrého vkusu. Rozkvitala literatúra, divadlo i nové politické názory a Sankt Petersburg bol na chvíľu druhým Parížom. Na pozadí hroznej vojny a upadajúcej ekonomiky však štát nemohol takéto pokusy tolerovať dlhodobo. Dokumentárna kniha Michaila Zygara Impérium musí zomrieť vychádza v preklade Samuela Marca. Zároveň ňou otvárame novú absyntovskú edíciu, v ktorej sa budeme venovať histórii a neobyčajným dejinným súvislostiam.

Dne 21. prosince 1938 překročila vysokohorský průsmyk Nathu-La mezi Sikkimem a Tibetem v Himálaji karavana jezdců. Bylo to pět mladých mužů, kteří jako první Němci obdrželi oficiální povolení navštívit zakázané město Lhasu. Na jejich zavazadlech vlály vlaječky s hákovými kříži a runami SS. Tito muži byli důstojníky SS a jejich expedice požívala zvláštní podpory Heinricha Himmlera a jeho SS-organizace Ahnenerbe. Co hnalo těch pět mužů na střechu světa? Šlo zde jen o zoologické výzkumy, antropologická měření a geomagnetické experimenty? Jednalo se zde o vybudování tajných diplomatických kontaktů za zády britské říše? Nebo měli v Tibetu dle možností najít případné relikty Praárijců? Dodnes se okolo expedice z let 1938/1939 odvíjejí mnohé spekulace. Peter Meier-Hüsing před námi předestírá historii a dohru tohoto podniku a přidává k tomu kritické poznámky o ideologickém pozadí, které vedlo ke vzniku této expedice.

První světová válka přinesla natolik masivní počty zajatců válečných i civilních (odhady hovoří o 7 až 10 milionech), že významně změnila dosavadní pojetí pojmu zajetí. To totiž bylo dlouho v historii světových válečných konfliktů věcí sice obvyklou, ale podružnou. Kniha, čerpající z tisíců stran dochovaných archiválií, mapuje život zajatých Čechů i Slováků v Rusku a unikátní jev, kterým bylo vytváření zajateckých organizací. Ty se totiž postupně staly jediným zdrojem doplňování dobrovolníků pro rostoucí československé vojsko v Rusku. Kniha představuje vývoj institucionálního řešení otázky zajatých Čechů v Rusku, ale přináší také řadu příběhů z konkrétních zajateckých táborů.

Pohled na české dějiny, politiku a především pečlivá analýza a sledování příčin a následků různých událostí počínaje vznikem Československa až po současné postoje k migraci a Evropské unii. Kniha je výběrem nejdůležitějších úvah, většina textů zde vychází česky poprvé, v plném znění jsou také nyní publikovány některé přednášky. Rupnik sleduje domácí poměry ve středoevropském i evropském kontextu s vnějším odstupem, ale zároveň s důkladnou znalostí vnitřních zvláštností, se zaujetím a porozuměním pro zemi, v níž se narodil a vyrůstal. V Česku i ve světě uznávaný analytik díky svému nadhledu provětrává některé zažité stereotypy a narativy a usazuje do patřičných souvislostí také řadu mýtů počínaje osudovými osmičkami v česko-slovenských dějinách, jimž je věnován úvod k této knize.

A könyv Tőkés Rudolf Amerikában élő magyar származású történész és politológus gazdag életművéből nyújt válogatást. Magyarország és Közép-Kelet-Európa történelmi, kulturális és politikai problémáiról szóló tanulmányok mellett olvashatunk a rendszerváltásról, az 1990-es évek magyar politikai és közjogi kérdéseiről, valamint az utóbbi néhány év honi történéseiről szóló tanulmányokat is.

V druhej knihe „BYSTVOR – BYTIE A TVORBA SLAVIANOV A ÁRIJOV“ autor popisuje udalosti, ktoré sa odohrali v období od III. storočia p.n.l. po XV. storočie nášho letopočtu a ktoré rozhodujúcou mierou ovplyvnili vznik celého súhrnu príčin a následkov, vedúcich k tragickej porážke našej Slavianskej Dŕžavy v súboji so silami Východu a Západu. Táto kniha je jediným vedecky a fakticky odôvodneným dielom vo svojej oblasti, ktoré sústredilo obrovské množstvo údajov a vytvorilo jednotný, do detailov prepracovaný obraz udalostí z minulosti s ich vnútornými predpokladmi a rozsiahlymi následkami. V danej knihe autor skúma problémy domácej a svetovej minulosti z pozície našich predkov. Minulosť národov, ktoré žijú na Zemi, sa často stávala dôvodom pre spory a nezhody. V nich spravidla zvíťazil názor toho silnejšieho, ktorý sa následne transformoval na vedúcu historickú školu. V tomto vydaní autor jednoducho a presvedčivo rozkrýva skutočný obraz udalostí minulosti, uvádza závažné dôkazy a očisťuje prijaté názory od klamstiev a prekrúcaní. Pritom v strede pozornosti bádania autora sa nachádza rozvoj rusko- slaviansko- árijského spoločenstva, ktoré je tým najstarším na Zemi, skúsenosti a ponaučenia ktorého sú neobyčajne dôležité pre nás v súčasnosti. Obsah Dŕžavno-imperiálne obdobie Ruskolaň, Macedónsko, Bosporské kráľovstvo, Partská ríša a Sarmati, Venea, Slovenia, Rím, Sarmati, Kelti a Góti, Rassenia, Chunský štát, Čína a Partský štát, Rassenia, Alano-gótsky zväzok a obnova Ruskolane, Ruskolaň, Byzantsko, Rím a Európa, Čína, Chuni, Tabgaci, Žužanovia, Turkotatári a Rassenia, Rassenia, Heftaliti, Avari, Turkotatári, Turgeši, Ruskolaň, Irán, Romejská ríša, Bulhari a Arabi, Rassenia, Chazarsko, Romea, Bulharsko a arabská agresia, Judaizácia a zánik Chazarska, Rassenia a Kyjevská Rus, Zánik Veney, Rassenia a Mongolsko, Kyjevská Rus, Slovenia, Bulharsko, Romejská ríša a židovské Chazarsko, Ujgursko, Kirgizi, Čína, Kidani, Jurcheni, Tanguti, Rassenia a Turci – Seldžukovia, Kyjevská Rus, Rassenia, Mongolsko, Chórezm a Kyjevsko-Polovecká Rus, Tartaria (Rassenia) a Mongolsko, Transformácia západného hordynského vojska, Bitka na Kulikovom poli Timur, Tochtamyš a Edigu, Koniec Tartarie (Rassenie).

Co tento atlas obsahuje Atlas evropské reformace přibližuje příčiny, dobové souvislosti, počátky i rozmach protestantské reformace a sleduje vliv tohoto hnutí na Evropu a další části světa. Se stejnou hloubkou a šíří rozebírá také katolickou reformu a protireformaci i politické a vojenské konflikty, které vznikaly v důsledku teologických i církevních změn. Součástí knihy je podrobná chronologie a užitečný přehled všech hlavních událostí. Širší význam evropské reformace Reformace, protireformace a katolická reforma ovlivnily zásadním způsobem nejen evropské dějiny a moderní evropskou identitu, ale prostřednictvím evropských objevitelských výprav se toto zápolení postupně rozšířilo i do dalších, odlišných geografických a kulturních situací. Soupeření mezi protestanty a katolíky tak představuje jeden z nejvýznamnějších - pozitivních i negativních - evropských "exportů" na ostatní kontinenty. Pro koho je atlas určen Tento atlas není konfesijně zaměřen a má populárně - naučný charakter. Věříme, že bude užitečnou pomůckou nejen pro zájemce o samotnou reformaci, ale i pro ty, kdo chtějí porozumět evropským i světovým kulturním a náboženským dějinám.

Nahliadnite do zákulisia odvekého konfliktu medzi dobrom a zlom. Kniha „Veľký spor vekov“ opisuje posledné dve tisícročia svetových dejín, a zameriava sa na najdôležitejšie medzníky tejto doby. Dotýka sa svetovej politiky, cirkevnej histórie, objasňuje aktuálnu situáciu vo svete a končí prorockou víziou, ktorá sa týka budúcnosti. Bola preložená do vyše 80 jazykov a len od roku 2011 z nej bolo vydaných už viac ako 150 miliónov výtlačkov. Ellen G. Whiteová (1827-1915) napísala viac ako 100.000 strán rukopisu a je autorkou mnohých diel zameraných na teológiu, vzdelávanie, zdravie, rodinu a praktické kresťanstvo.

Americká autorka Elizabeth Kolbertová se rozhodla zasadit až detektivně pojatý příběh šestého vymírání, které probíhá přímo před našima očima, do kontextu katastrofických změn, jimiž procházela naše planeta ve vzdálené minulosti a které byly tak bolestné, že prudce snížily diverzitu života. Spletitou a fascinující historii jejich objevování objasňuje na pozadí sporů velkých přírodovědců, kteří položili základy vědních oborů, z nichž vycházela evoluční teorie. Neméně důležitou roli zde však mají i nejnovější vědecké poznatky z astronomie, geologie, biologie a genetiky. Na osudech řady živočišných druhů – od dinosaurů a amonitů přes megafaunu z poslední doby ledové až po druhy vymřelé zcela nedávno – sleduje obecné vzorce masových vymírání i to, v čem se navzájem odlišují a co je specifikem dnešního ohrožení biodiverzity. Převážná část knihy však popisuje, k čemu dochází v přítomnosti – ve zbytcích amazonského deštného prales, na rychle se oteplujících svazích And, na vnějších okrajích Velkého bariérového útesu i v bezprostředním okolí každého z nás. V této souvislosti můžeme lépe porozumět důsledkům změny složení atmosféry, okyselování oceánů nebo šíření invazivních druhů a fenoménům geologického období, pro něž se ujímá název antropocén. Čtenář nutně dospívá k přesvědčení, že romantická představa člověka, který v minulosti žil v souladu s přírodou, je mýtem. Homo sapiens byl díky svým charakteristikám, jimiž se z ostatní přírody vyděluje, bytostným ohrožením pro jiné druhy – stejně neodvratným jako srážka asteroidu se Zemí – už od svého vzniku, jak dokládá například jeho interakce s neandrtálci nebo vyhubení tzv. megafauny. Otázky nadhozené v závěru, zejména zda zásadně a nevratně neměníme směr evoluce a zda se obětí šestého vymírání nestaneme i my sami, případně jak tomu předejít, zůstávají otevřené a hledání odpovědí na ně už bude tématem jiného příběhu. KNIHA ŠESTÉ VYMÍRÁNÍ. NEPŘIROZENÝ PŘÍBĚH ZÍSKALA PULITZEROVU CENU V OBLASTI LITERATURY FAKTU ZA ROK 2015.

První státní forma se na čínském území objevuje již kolem roku 2000 př. Kr., tedy ve stejném období, kdy ve starověkém Egyptě začíná psát své dějiny tzv. Střední říše a v Mezopotámii končí období sumerských států. Přibližně v téže době prožívá na Krétě rozkvět minojská kultura a do pevninského Řecka, kolébky evropské civilizace, přicházejí indoevropské kmeny doby bronzové. Čínské a evropské dějiny se poprvé prolnuly asi během tažení Alexandra Makedonského ve středoasijském prostoru. Přímé kontakty Číny a Evropy se datují až od 13. století a do značné míry souvisejí s hrozbami mongolské invaze. Ironií osudu se ale benátský kupec Marco Polo na Dálný východ dostal až v době, kdy se již celá Čína stala součástí Mongolské říše. Pro českého zájemce Čína není neznámou zemí, ale naše znalosti jsou kusé a podléhající dějinným stereotypům. Tato kniha se nabízí čtenáři jako stručný chronologický průvodce po čínských dějinách, umožňující v každém okamžiku srovnání s nejdůležitějšími událostmi českých a evropských dějin. Právě toto srovnání umožňuje sledovat dějinný vývoj a jeho prvky ve světle vzájemných souvislostí.

Na začátku 16. století prohlásil mnich Filofej Moskvu za „třetí Řím“. Pro intelektuály a umělce byla ve třicátých letech 20. století kosmopolitním centrem sekulárního osvícenství. Clarková popisuje a interpretuje kulturní dějiny Moskvy ve třicátých letech a prostřednictvím díla Sergeje Ejzenštejna, Sergeje Treťjakova, Michaila Kolcova a Ilji Erenburga přibližuje čtenáři jedinečnou atmosféru období poznamenaného stalinismem a čistkami. Podle Clarkové je toto desetiletí klíčovým obdobím prehistorie pojmů, jako je transnacionalismus, kosmopolitismus a světová literatura. Autorka předestírá polemický a politický kontext pro porozumění kanonickým dílům autorů, jako je Brecht, Benjamin, Lukács a Bachtin. Moskva, čtvrtý Řím prolamuje intelektuální železnou oponu, která obklopuje kulturní dějiny stalinistického Ruska, a rozšiřuje interpretační rámec o významné kontakty tehdejších kulturních představitelů se západním intelektuály a trendy. Zapojení málo probádaného mezinárodního rozměru do interpretace sovětské kultury přispívá k lepšímu pochopení světově významné úlohy stalinské Moskvy.

Kniha zkoumá mezilidské vztahy a vzorce chování v letech 1937 až 1938 v Sovětském svazu, tedy v období velkého teroru. Na osudech jednotlivých zaměstnanců tří velkých moskevských továren autorka ukazuje, jak masové operace (zatýkání určitých skupin obyvatel) a výzvy vedoucích představitelů komunistické strany k odhalování skrytých nepřátel uvedly do pohybu dynamiku teroru, před jehož destruktivní silou nakonec nebyl nikdo v bezpečí. Záplavy udání a štvanice na maskované záškodníky vytvořily z běžného pracovního prostředí past, do které se mohl chytit kdokoliv. Bez ohledu na důkazy či loajalitu vůči straně. Obvinění na základě společenských vazeb pak rozšiřovala počet postižených o rodinné příslušníky, spolupracovníky a známé. Autorka sice nezpochybňuje zodpovědnost politických elit v čele s J. V. Stalinem, zároveň ale ukazuje, že obyčejní lidé nebyli pouze oběťmi teroru. Řevnivost mezi jednotlivými pracovníky, osobní konflikty i obranné strategie, jako např. preventivní udávání, naopak pomáhaly roztáčet kola teroru a po jistou dobu znemožňovaly z něj nalézt jakékoliv východisko. Goldmanová tak prostřednictvím příběhů konkrétních lidí přesvědčivě polemizuje s totalitaristickým pojetím v českém prostředí stále populárním rozdělujícím společnost stalinské (či obecně komunistické) diktatury na aktivní ovládající a pasivní ovládané.

Tévedés ne essék, figyelmezteti az olvasót a szerző: itt a gengszterek a "jó fiúk". A harmincas évek végén az amerikai zsidó maffia - a maga sajátos módján - hadba lépett az amerikai náci Bund ellen, méghozzá egy bíró felkérésére, aki kikötötte: csontok törhetnek, orrok vérezhetnek, de gyilkolni nem szabad. Ha Rejtő Jenő történelmi regényt írt volna, valami ilyesmi került volna ki a keze alól. Sziporkázóan szellemes, szórakoztató, ráadásul az elsőtől az utolsó betűig igaz. "A hadtörténészek feljegyzései szerint a Third Ward Polgárőrei méltónak bizonyultak történelmi elődeikhez. Az amerikai függetlenségi háborúban a brit katonák alakzatban vonultak fel, és általában is ragaszkodtak a hadviselés szabályaihoz, az amerikaiak viszont gerilla-hadviselést folytattak ellenük. Hasonló történt itt is. Meglehet, hogy a nácik összehangoltabban harcoltak, viszont a zsidók serege profi bokszolókból és pénzbehajtókból állt. Úgy is mondhatnánk, hogy profi menetelők szálltak szembe profi verekedőkkel. Egy zsidó a kalapácsával akkorát ütött egy náci felkarjára, hogy utána könnyedén letéphette onnan a horogkeresztes karszalagot, de úgy, hogy jött vele némi hús is a csontról. A Robert Michelis nevű áldozat ordítva rogyott össze." "Meg kell értetni velük, hogy nácinak lenni veszélyes." (Nathan Perlman bíró, a náciverés szellemi atyja) "A színpadot horogkereszttel és Hitler-képpel díszítették. Mi nem voltunk valami sokan, de keményen odatettük magunkat. Némelyiket egyszerűen kidobtuk az ablakon. Meg akartuk mutatni nekik, hogy a zsidók nem mindig tűrik tétlenül a sértegetést." (Meyer Lansky, gengszter)

Magyarország és Románia kapcsolatára 1956–1989 között nemcsak az erdélyi magyarság sorsa volt nagy hatással, hanem fontos szerepe volt a két államhatalom egymást keresztező nemzetépítési stratégiájának is. A két ország története nem írható le egyszerűen egy kamaradráma szereplőinek hányattatásaként, mert a külvilág – a Szovjetunió, a többi szocialista ország, a Nyugat – nem puszta díszlete volt ennek a színpadnak. A sokat emlegetett nemzetközi erőviszonyok, az egyes szereplők külpolitikai stratégiái, a diplomácia kijelölték és egyúttal erősen le is határolták azt a terepet, amelyben Magyarország és Románia az egymás elleni küzdelem során mozoghatott. Sőt a két állam vezetőinek még az eszközök használatában sem volt sok választásuk: adott volt a stílus, amelynek egyeznie kellett a hidegháború, majd később az enyhülés nemzetközi normáival és játékszabályaival, és nem hagyhatták figyelmen kívül a nemzetközi közvéleményt és a médiát sem. A szocialista táboron belüli nemzeti elkülönülés, a nemzetek saját gazdasági érdekeinek egyre nyíltabb formában történő érvényesítése az 1960-as évek elejétől általános jelenség volt. Többségükben leszámoltak az autarkiás fejlesztési koncepcióval, ha eltérő mértékben is, de szerkezetét tekintve mindegyiknek nyitott volt a gazdasága. A törekvés a nemzetközi gazdaságba történő beilleszkedésre volt az a motiváció, amely a nemzeti gazdaságok, a nemzeti érdekek újragondolására ösztönözte a térség országait is. A szocialista országok esetében az is fontos volt, hogy hitelesíteni tudják önállóságukat, függetlenségüket a Nyugat és a harmadik világ felé. Ezek a korjelenségek és természetes törekvések jelen voltak Magyarország és Románia fejlődésében is, és fontos szerepet játszottak kapcsolatuk alakulásában. A két ország viszonyát azonban ezekben az évtizedekben inkább az immár évszázados nemzeti-nemzetiségi probléma határozta meg és tette egyedivé. Keserű, hol erősebben, hol gyengébben érzékelt, de mindenképpen évtizedes tapasztalata volt az 1945 utáni erdélyi magyarságnak, hogy az anyaország politikai vezetése nem tesz semmi kézzelfoghatót az érdekében, hogy érdemben hiányzik a szolidaritása. Sokszor a szavak, a gesztusok is hiányoztak, még kódolt üzenetek sem jöttek Budapestről. Nem vélekedik erről másként a magyar történettudomány sem, amely e téren sokáig adós maradt az alapkutatásokkal. A folyamat és még inkább a végeredmény azonban ismert: az 1960-as évektől a romániai magyar kisebbség helyzete folyamatosan romlott, és a hetvenes évektől mind drámaibbá vált. Indokolt a megállapítás: a kádári politika nem tudott érdemlegesen segíteni az erdélyi magyar kisebbségnek. Miért nem? Akart-e egyáltalán? Milyen célokat tűzött ki e téren maga elé a budapesti vezetés? Milyen taktikát, módszereket alkalmazott a célok elérése érdekében? Voltak-e egyáltalán eszközei? S ha merészebb célokat jelölt volna ki a magyar párt és kormány, ha keményebb magatartást tanúsított volna, akkor messzebb jutott volna? Akkor többet ért volna el? Miért nem vállalta a magyar politika sokáig a konfrontációt Romániával? S ha vállalta volna, mik lettek volna a következmények? Miért szaporodtak mégis a konfliktusai a román politikai vezetéssel? Miért vállalta a nyílt sisakos küzdelmet a nyolcvanas évek második felében? Miért és miként változott a magyar külpolitika Románia irányában? A könyv ezekre a kérdésekre igyekszik választ adni, miközben áttekinti a teljes Kádár rendszer politikai mechanizmusait és annak változásait.

"Teljes négyszáz esztendőről van szó. Ebből a négyszáz esztendőből száz esik a vezérek korára, midőn a magyarok még pogányok voltak, s a nyugati meg déli keresztény országokkal békésen alig, harcias szándékkal annál gyakrabban érintkeztek. (...)" (részlet a könyvből) Gaál Mózes tanulmánya 1901-ben látott napvilágot. Jelen kiadás annak a reprint kiadása.

A könyv a magyarság sokat vitatott kezdeteiről, származásáról, vándorlásairól és letelepedéséről szól. A szerző igyekszik leszámolni a hiteltelen, „tudományos” vagy annak látszó eredet-történetekkel és legendákkal. Hiteles krónikások, régészeti adatok és más kutatások fényében, röviden és élvezetes stílusban ismerteti őseink hosszú vándorlását.

Kniha se zabývá dvěma velkými jihočeskými panstvími Třeboň a Hluboká (dnes Hluboká nad Vltavou) v procesu proměn, které nastaly po třicetileté válce. Obě panství získal Jan Adolf ze Schwarzenberka krátce po roce 1660. Jaroslav Čechura reviduje výkladové stereotypy, které přisuzují této době mnohé negativní charakteristiky. Ukazuje vztah vrchnosti k poddaným v případě neúrody, ale i hledání a nalézání nových možností rozvoje hospodářství (včetně nečekaných aktivit, jako byl třeba chov želv). Pozornost je věnována třem profilujícím aspektům předpokládaných změn: panským dvorům, robotě a potahům ve dvorech. Právě robota je tu demytizována. Nejednou deklarovaná přísnost vrchnosti měla své meze a limity. Šlechtic byl nejenom pánem, ale i „otcem“ svých poddaných, kterým poskytoval v případě ohrožení pomoc a ochranu.

Korejská válka představuje skutečnou horkou fázi začínající studené války. Byl to mimo jiné i Stalinův pokus o rozšíření sovětského vlivu na Dálném východě. Těžiště knihy však nespočívá jen v rekonstrukci průběhu válečných událostí na Korejském poloostrově, ale zejména v rozboru diplomatických souvislostí tohoto konfliktu. Zpřístupnění sovětské, severoamerické a částečně i čínské dokumentace, například rozsáhlé korespondence mezi Stalinem a Mao Ce-tungem, umožnilo detailnější poznání této dosud nepříliš známé kapitoly dějin korejské války. Publikace přináší též nové poznatky o přímé sovětské vojenské účasti a její součástí je i kapitola o formách československé pomoci severokorejskému režimu.

Objavte najvýznamnejšie a najneuveriteľnejšie epizódy z histórie ľudstva od praveku až po začiatok 21. storočia prostredníctvom päťdesiatich najprekvapujúcejších a často menej známych miest sveta Od Olduvajskej rokliny v Tanzánii, kde sa našli pozostatky niektorých našich prvých predkov používajúcich nástroje, až po laboratórium CERN, kde boli vyvinuté revolučné technológie, ako napríklad internetový informačný systém (World Wide Web) – každé heslo preukazuje svoj vplyv nielen na politiku, ale aj na hospodárstvo, kultúru, náboženstvo a spoločnosť, ako aj prepojenie s veľkými historickými osobnosťami, ako boli napríklad Alexander Veľký, Budha či Nelson Mandela. Rozsah miest sa pohybuje od malých geografických objektov, ako je jaskyňa v Saudskej Arábii, kde vznikol islam, až po väčšie oblasti alebo regióny, ako je Hollywood. Mnohé heslá predstavujú mestá (Jeruzalem, Amritsar a Rím), ďalšie budovy (Dom Anny Frankovej v Holandsku alebo Konfuciov chrám v Číne), ale nachádzajú sa tu aj také, ktoré predstavujú miestnosti (Zrkadlová sieň na Zámku vo Versailles). Žiadne miesto nie je príliš veľké ani príliš malé na to, aby bolo zaradené do zoznamu, pokiaľ významným spôsobom ovplyvnilo dejiny.

Historik Jaroslav Čechura se dlouhodobě věnuje každodennímu životu na jihočeském venkově, v předkládané monografii se zaměřuje na období třicetileté války. Turbulentní události z všednodennosti sedláků a selek na gruntech třeboňského panství popisuje autor díky práci s několikerým typem pramenů, pozemkovými a jiterními knihami, poddanskými soupisy, matrikami, populačními seznamy, výhosty, urbáři, egodokumenty či robotními seznamy. Pečlivá heuristika mu dovoluje nejen představit osudy konkrétních aktérů, ale zároveň vyvodit z jejich jednání obecnější vzorce chování tehdejších poddaných i správy panství.

Boris Bove představuje stoletou válku jako myšlenkovou konstrukci, která se snaží koncepčně uchopit opakované konflikty mezi královstvími Francie a Anglie probíhající od 90. let 13. století do 50. let 15. století. Tuto letitou krizi přitom chápe jako průvodní jev přechodu k novému společenskému řádu, jenž dal vzniknout zastupitelským institucím, jimiž byly generální stavy. Současně s tím vykládá stoletou válku jako milník v dějinách monarchie, neboť v důsledku své délky, křehkosti rodu Valois, utrpení obyvatelstva i anglické okupace posílila pocit příslušnosti k francouzskému národu. Položila tak základy národního státu, jenž se utvářel až do 19. století.

Hodiny Posledního soudu ukazují, kolik času zbývá světu do katastrofické půlnoci, možné globální pohromy. Od roku 1947, tedy téměř od počátku atomového věku, je tento symbol průběžně aktualizován. V dramatickém 20. století, jímž se prolíná příběh boje mezi demokracií a diktaturou, bylo lidstvo nejblíže zkáze na vrcholu studené války v roce 1953, tehdy zbývaly do konce světa 2 minuty. Naopak nejdále v roce 1991, kdy ručička ukazovala celých 17 minut do atomové půlnoci.

Kádas István a Középkori Magyar Gazdaságtörténet "Lendület" Kutatócsoport kutatója, doktori fokozatát 2019-ben szerezte. A kötet lapjain a középkori Magyarország északkeleti megyéinek, elsősorban Sáros megyének a szolgabírói elevenednek meg. A tisztség a nemesi vármegye egyik legfontosabb hivatalának számított, a középkorban egyenesen a megyei törvényszék oszlopának tartották. Sokrétű feladataik az élet számos területére kiterjedtek, a bíráskodás mellett az adószedésben, illetve a hadfelszerelésben is fontos szerepük volt. Egy hivatal megértése elválaszthatatlan a rendszert működtető személyek megismerésétől. Éppen ezért a könyv nem csupán a szolgabírói hivatalra fókuszál, hanem fontos hangsúlyt kapnak maguk a tisztségviselők is. A kötet feltárja a szolgabírák családi, rokoni viszonyait, ezen famíliák és tisztségviselők lokális és regionális presztízsét, illetve kapcsolati hálóját. Ennek köszönhetően alaposabban megismerhetjük a megyét működtető nemesek csoportját, de feltárul a megyei társadalom különféle rokoni, gazdasági, hivatali kapcsolatokkal átszőtt világa, melynek a különböző vagyonú és tekintélyű nemesi családok, várurak és kisbirtokosok mellett a városi polgárok is fontos részét képezték.

A szlávok szétvándorlása a 6-8. században kezdődött a Visztula és a Dnyeper középső folyása közötti területről. Az alapvetően földműves keleti szláv népesség kapcsolatba került a lovasnomád sztyeppei népekkel és a hajózó-kereskedő északi vikingekkel (varégokkal). A viking eredetű Rurik-dinasztia vezetésével felvették a bizánci kereszténységet, és kialakult középkori államuk, a Kijevi Rusz. A fejedelemségekre szakadt Rusz a 13. század második felétől a mongol hódítás és a keletre irányuló lengyel és litván expanzió következtében elvesztette önállóságát. A nagy mongol állam, a Kazahsztántól a kelet-európai sztyeppéig terjedő Arany Horda a 15. század elejéig tartotta függőségben az egykori Rusz törzsterületeit. Az átalakult regionális keretekben megindult a keleti szlávok differenciálódása, a mongol állam örökösei közül különösen a Krími Kánság gyakorolt döntő befolyást az évszázadok során annak a területnek a sorsára, amely ma Ukrajnát alkotja. Az ukrán etnogenezis szempontjából meghatározó szerepe volt a pusztasággá változtatott területeken tatár és szláv elemekből kialakuló szabad népességnek, a kozákságnak, amely a 17. században élte fénykorát. Az általuk lakott területeket, valamint a Kijevi Rusz egykori részfejedelemségeit, Halicsot és Volhíniát fokozatosan elnyelték a szomszédos államok és birodalmak. A kíméletlen versenyben az Orosz Birodalom gyarapodott a legerőteljesebben, az egykori litván, lengyel és osztrák fennhatóság alá került területeket is magába olvasztotta. Az örökébe lépő, polgárháborús viszonyok között kialakuló Szovjetunió minden eszközzel megakadályozta az egyes népek függetlenségi törekvéseit, folytatta a területgyarapítást, s mindezek ellensúlyozásaként bőkezű belső határokat alakított ki. Ezek a belső határok váltak államhatárokká 1991-ben, amikor a független Ukrajna is létrejött. Ebben a labirintusban vezetjük végig az olvasót az ukránság történetén az őshazától egész a jelenig.