Monografie analyzuje pozoruhodný vývoj, jímž si v uplynulém století prošly česko-uruguayské vztahy. Prostřednictvím archivních dokumentů a rozsáhlé odborné literatury prezentuje řadu doposud neznámých a překvapivých údajů. Navzdory několika vyhroceným momentům nebyly vztahy mezi oběma zeměmi nikdy přerušeny, což činí relaci ve srovnání s jinými latinskoamerickými zeměmi zcela výjimečnou. Významná byla zejména solidarita, kterou uruguayská vláda projevila Československu v době nacistické okupace. Kniha současně ukazuje, že obě země jsou si navzdory velké geografické vzdálenosti v mnoha ohledech blízké, a i proto jsou vystaveny podobným výzvám. Hlavní ambicí je vyzdvihnout konkrétní oblasti spolupráce, v nichž si Česká republika a Uruguay vydobyly dobrou reputaci a o něž je možné se v budoucnu opřít. Tím by tato kniha chtěla napomoci, aby i v novém století docházelo k úspěšnému rozvoji oboustranných styků. La monografía analiza el notable desarrollo que han tenido las relaciones checo-uruguayas durante el último siglo. A través de documentos archivísticos y una amplia bibliografía, presenta muchos datos hasta ahora desconocidos y sorprendentes. A pesar de haber transitado varios momentos de tensión, las relaciones entre ambos países nunca fueron interrumpidas, lo que resulta algo excepcional, en comparación con otros países latinoamericanos. Un hecho que se considera sumamente significativo fue la solidaridad del gobierno uruguayo con Checoslovaquia durante la ocupación nazi. Al mismo tiempo, el libro muestra que ambos países pueden considerarse cercanos en muchos aspectos e incluso han afrontado desafíos similares, a pesar de su gran distancia geográfica. La principal ambición es destacar áreas específicas de cooperación en las que la República Checa y Uruguay se han ganado una buena reputación y en las que se puede profundizar a futuro. Por lo tanto, el libro quisiera contribuir a una continuidad exitosa en el desarrollo de los vínculos bilaterales en el próximo siglo de relaciones.

Pandemie koronavirové choroby covid­19 nám všem obrátila život naruby a na tuto novou realitu bychom si měli zvyknout, tvrdí ve své nejnovější knize světoznámý komentátor a politolog Fareed Zakaria. Podle něho budou podobné šoky přicházet dál. Do veřejné debaty přináší deset lekcí pro post­ pandemickou budoucnost a čtivý přehled o světě, na který nejsme dosud připraveni. Autor upozorňuje, že současný svět procházel i bez koronaviru spoustou změn a krizí, od vzestupu stále agresivnější a vůči demokracii a svobodě imunní Číny přes stahování se Ameriky do sebe, stoupající nerovnost a nástup populismů obou ideologických zabarvení až po překotný vpád nevyzpytatelných technologií či hrozbu změny klimatu. V tomto smyslu je podle Zakarii pandemie něco jako katalyzátor. Mnohé trendy se s jejím přispěním urychlí a může dojít k řešení nahromaděných problémů.

Stát nás ochrání. Dokud nás nezačne ohrožovat. Když se v roce 2016 stal vítězem amerických prezidentských voleb Donald Trump, spousta Američanů i lidí po celém světě se uklidňovala odolností amerického systému a stabilitou jeho institucí. Do čela světové velmoci se možná dostal narcistní psychopat, demokracie však nestojí na osobnostech, nýbrž na pevném systému vah a protivah, nezávislých úřadů a institucí s dlouhou a váženou tradicí, tradovalo se mezi západními novináři a komentátory. Jako jedna z mála kritizovala tento přístup Masha Gessen — léta strávená v Rusku i psaním o vládě Vladimira Putina jí napovídala, že přerod demokracie v autokracii může být snazší a rychlejší, než by se mohlo zdát. Z jejího eseje „Autocracy: Rules for Survival“ (Autokracie: pravidla přežití) se proto krátce po Trumpově vítězství stal jeden z nejsdílenějších a nejcitovanějších článků. Kniha Přežít autokracii však není pouhým knižním rozpracováním původního eseje či další položkou v dlouhém výčtu Trumpových skandálů a překračování demokratických mantinelů. Gessen zkušenosti s vládou a kroky Donalda Trumpa z posledních čtyř let zasazuje do širšího politického rámce a srovnává je s podobným vývojem v Rusku či orbánovském Maďarsku.

Odboj a odpor proti komunistickému režimu patří mezi málo probádaná historická témata. Probíhající odborná diskuze je čas od času stimulovaná prudkými společenskými a politickými spory o jeho povahu. Tato kniha má v první řadě pomoci učitelům na základních a středních školách s výukou komplikovaného tématu. Čtenáři v ní najdou přehled konceptů rezistence a informace o stavu základního výzkumu. Teorii doplňují tři překladové studie, které přibližují soudobé uvažování o rezistenci a výuce kontroverzních témat. Jádro knihy pak tvoří čtyři kapitoly o konkrétních případech, ilustrující rozdílnost forem a motivací k protikomunistické rezistenci. Historický výklad je doplněn didaktickými úvahami o principech historického myšlení a dobré výuky dějepisu.

Kniha se věnuje základní struktuře českého parlamentu od roku 1920 do současnosti z hlediska profesí zvolených poslanců. První část se zaměřuje na meziválečné období, kdy české země představovaly velice různorodý celek. Vedle českých politických stran měla zastoupení i německá část populace, případně polská menšina. Další část pojednává o posledních skoro třech desetiletích po roce 1990, kdy se znovu zavedla volná soutěž politických stran a do zákonodárných sborů demokratizujícího se Československa zasedlo několik set poslanců. Po krátkém období nahradil federální stát nový útvar, současná Česká republika, kde nejdůležitější volený sbor představuje Poslanecká sněmovna, dolní komora Parlamentu České republiky. Ve třetí části knihy jsou více rozebrány vlivy biografických charakteristik profesní a vzdělanostní struktury voleného sboru, věku a pohlaví poslanců na jejich aktivitu a samotnou reprezentaci. Čtenářům se tak přiblíží proměnlivost původní profese politika a může si udělat jasnější představu o tom, kdo jsou poslanci a poslankyně českého parlamentu. Kniha poskytuje zajímavé a podnětné informace o charakteristikách a aktivitách českých zákonodárců, které mohou pomoci najít odpovědi na celou řadu otázek a usnadnit rozhodování o tom, komu má dát v příštích volbách svůj hlas.

Opakované globálne zlyhanie kapitalizmu vracia do hry socializmus v novej podobe. Dozrel čas na vyhodnotenie následkov jedného z najväčších prevratov v dejinách ľudstva.

Aké sú skutočné právomoci prezidenta? Ako ich využívali doterajšie hlavy štátu? Čo hrozí, ak by sa niekto pokúsil úrad uniesť a využiť ho na razenie vlastnej vízie Slovenska? Radoslav Procházka strieda analýzu ústavného textu s príhodami zo slovenského politického života, ale aj dávnejšej histórie a pripomína, o čo všetko ide pri prezidentských voľbách.

Obnovení demokracie a občanské společnosti v České republice po roce 1990 přineslo i nové výzvy pro utváření veřejného prostoru v obcích. Předložená studie zkoumá utváření veřejného prostoru v Liberci-Ruprechticích skrze dvouletý interdisciplinární výzkum sociologů, filosofů a architektů. Výzkum vedla Katedra filosofie z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické na Technické univerzitě v Liberci a byl prováděn ve spolupráci s Institutem sociologických studií Univerzity Karlovy. Výzkum se soustředil na sběr mentálních map a provedl jejich komplexní vyhodnocení odborníky z různých oblastí. Studie zkoumala prozatím opomíjenou oblast mentálních map dětí a jejich vnímání veřejného prostoru. Z průniku oral history přístupu a techniky mentálního mapování vznikla při výzkumu nová kategorie tzv. „vzpomínkových map“. Studie dále analyzovala funkci a dynamiku alternativních veřejných prostorů, které v této části Liberce neformálně vznikají. Autoři navrhli novou metodiku výuky na základní škole, která pomáhá dětem najít kladný vztah k veřejnému prostoru a k jeho hodnotám. Závěrečnou kapitolu tvoří architektonické návrhy studentů Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, které utvářejí veřejný prostor jak podle výzkumu v terénu, tak i podle teoretického zhodnocení výsledků výzkumu.

Politolog Stein Ringen z Oxfordské univerzity nabízí čtenářům provokativní zamyšlení nad principy demokratického vládnutí: jak vláda přiměje občany, aby respektovali její autoritu? Každá vláda musí prosazovat i nepopulární opatření, od výběru daní přes vymáhání práva po dodržování předpisů. Podle Ringena na to však síla nestačí; občané musejí byt ochotni se podřídit a nechat se vést. Autor tento politicky rébus rozplétá bez rozpaků, na příkladu Spojených států a Velké Británie břitce a přesvědčivě demonstruje, jak se vytváří a udržuje národní kultura poslušnosti. Ukazuje, jakými cestami se musejí vydat vůdci, kteří chtějí vládnout pomocí autority spíše než pomocí síly a kteří chtějí, řečeno s Immanuelem Kantem, „udržet pořádek v národě ďáblů“.

Během čtvrtstoletí od zhroucení komunistického režimu v Československu vyšla řada studií i knih na téma poprav obětí politických procesů padesátých let, a jak ukazují diskuze mezi historiky i veřejností, tato problematika je stále aktuální. Přetrvávají diskuze, zda mezi oběti zařadit i funkcionáře komunistické strany, smetené v důsledku vnitrostranického boje. Podobně je tomu s otázkou, koho mezi oběti politických procesů vůbec zahrnout, mezi vyloženě politické procesy se dostaly také případy s částečně kriminálním pozadím a je na dalším bádání, jak se tyto kauzy zhodnotí. Dosud se však neřešila otázka, která s nejkrvavějšími perzekucemi spadajícími do období prezidentské funkce Klementa Gottwalda úzce souvisí. Je známo, kolik občanů bylo za jeho éry popraveno, žádná studie se však nevěnovala milostem, které první dělnický prezident podepsal. Pokud pohlédneme na nepříliš dlouhé prezidentské období Klementa Gottwalda z úhlu hrdelních trestů, zjistíme, že na popravištích zemřelo celkem 228 lidí. Z nich bylo 7 kolaborantů či válečných zločinů a 25 vrahů nebo pachatelů hospodářské kriminality. Děsivé však je, že z politických důvodů bylo oběšeno 196 občanů včetně jedné ženy. Roku 1950 se jednalo o 53 popravených, stejně jako roku 1951, v roce 1952 počet stoupl dokonce na 56. V těchto letech tedy v statistickém průměru režim oběsil jednoho svého odpůrce týdně. Za stejné období podepsal Klement Gottwald 56 milostí, na jejichž základě byl občanům změněn trest smrti na odnětí svobody. Dobu ilustruje fakt, že nejvíce jich bylo uděleno pachatelům válečných zločinů a kolaborantům, celkem 23. V politických kauzách podepsal Gottwald 21milostí a v případě kriminálních deliktů 12. Z nich šlo u 3 osob o trestný čin narušování zásobování, spočívající v padělání potravinových lístků a černý obchod s nimi, u ostatních o vraždy, případně jejich organizování. Kniha Gottwaldovy milosti se pokusí nastolenou otázku zodpovědět a přinést na první léta komunistické diktatury pohled z nového úhlu.

Během nemnoha let se islám ze vzdáleného a exotického předmětu rozprav odborníků a publicistů stal tématem vskutku celonárodním. Diskuse o muslimech často představují pouhou část širších střetů, bez jejichž mediálních i politických přesahů si současné dění dokážeme jen stěží představit. Pře o toto velké nadosobní téma přitahují dnes svou naléhavostí a nezřídka i vyhroceností pozornost velké části našich spoluobčanů. Kniha Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik editorů Ondřeje Beránka a Bronislava Ostřanského, vědeckých pracovníků Orientálního ústavu AV ČR, chce vydat jisté svědectví doby a zároveň nabídnout čtenářům sérii podnětných zamyšlení nad klíčovými oblastmi zdejšího střetávání i míjení se, pokud jde o islám. Představuje úvahy dvaadvaceti osobností (mj. akademiků, novinářů, politiků, a to muslimů i nemuslimů) o otázkách, jež v praxi vyvolávají nejčastější neshody, a pokouší se tak o inspirativní vhled do této bouřlivé a nejednoznačné problematiky.

Ze zemí, kde se bojuje, i ze států, kde panuje neklid, se do Evropy tlačí miliony lidí. Další sem míří z krajů, kde je až děsivě bídná životní úroveň anebo tam začíná vládnout sucho. Mluví se o krizi spjaté s přílivem uprchlíků, kteří jsou na cestě za vysněným evropským rájem ochotni riskovat třeba i život. Zkušený spisovatel a publicista Jefim Fištejn nabízí v knize Za humny je válka mozaiku pohledů na naši civilizaci i na svět islámu, na zřídla napětí i na krutost válečníků, na ty, co se umějí bránit, i na ty, co téměř bezmocně upadli do tenat osudu. Hrozí naší unavené Evropě, že ji nakonec rozloží rychle se množící muslimský cizopasník, který do zdejších zemí nepatří, byť se do nich hrne, a navíc dokáže být agresívní? V sousedním Německu mění už potíže s imigrací politickou scénu a ve Švédsku už známé město Malmö pomalu přestává být švédské. Z Evropy se v obavách z muslimského příboje stěhují zástupy Židů do Izraele, do státu, který se nedá. Byť se v jeho blízkosti rozhořela válka, kde nakonec všichni jako by bojovali proti všem. A na jedné straně je tu v našich očích doslova hrůzný Islámský stát, na druhé vcelku spořádaná arabská monarchie v Jordánsku, kde královna Rania nenosí hidžáb a ráda si natáhne modré džíny... Nad Evropou, která prostě není s to vstřebat další a další houfy uprchlíků, se dnes už vznášejí otazníky. Začíná snad v téhle době konec naší civilizace? Přijde s ním něco nového? A může to bolet? Na tyto otázky vám Fištejnova knížka neodpoví. Ale budete jim díky ní rozumět.

Kniha představuje osobní zkušenosti a názory člověka, jehož rodina a národ žijí pod nadvládou muslimů již několik staletí. Tato bezprostředně osobní zkušenost společně s historickou pamětí nám může pomoci pochopit, jakým rizikům a problémům může být v budoucnu vystavena naše společnost v souvislosti s nárůstem muslimské menšiny a s jejím případným příklonem k původnímu islámu podle učení Mohammeda a jeho druhů. Profesor Fayez El Giheny patří mezi přední koptské aktivisty v USA, kteří i přes rizika fyzického napadení ze strany islámských radikálů pracují na osvětě Západní společnosti v souvislosti s problematikou muslimského přistěhovalectví, náboženské tolerance, radikálního islámu a dodržování lidských práv.

Tato monografie analyzuje vývoj euro-středomořské politiky od roku 2006 do současnosti. Je tedy podrobně analyzována nejnovější instituce Unie pro Středomoří, Evropská politika sousedství, změna institucionálního nastavení evropské zahraniční politiky přijetím Lisabonské smlouvy a nakonec reakce Evropské unie na Arabské jaro i na současnou ekonomickou krizi, jejíž dopad na vnější vztahy je značný. Na základě teoretického vymezení, kdy se na jedné straně Evropská unie profiluje jako normativní aktér (podle konstruktivistických přístupů) a na druhé straně sleduje své realistické zájmy, tato práce dochází k závěru, že toto dilema mezi normativní rétorikou a realistickým sledováním zájmů vede k neefektivní a nedůvěryhodné zahraniční politice Evropské unie ve Středomoří. Následně jsou analyzovány a srovnány přístupy Francie a Španělska (jejíchž zájmy jsou definovány ve Středomoří), kterými se podílí na tvorbě a provádění zahraniční politiky EU v tomto regionu. Aplikováním konceptu evropeizace se pak dochází k poznatku, že i přes stejně definované zájmy jsou ve vztahu k evropské úrovni používány různé strategie, které pak mohou členskému státu (v tomto případě Španělsku vedle mocné Francie) zajistit vliv v evropských institucích.

T. G. Masaryk a Viktor Dyk zosobňovali odlišnou reflexi české národní identity, češství – a z toho plynoucí rozdílný koncept národní ideologie a politiky. Masarykovo češství bylo pevně provázáno s duchovně fundovanými humanitními hodnotami, se sociálním reformismem, s kulturním internacionalismem, s otevřeností vůči Evropě a světu a vstřícným přístupem k sousedním národům, v nichž chtělo více než latentní nepřátele spatřovat potenciální partnery a spolupracovníky na společném díle. Dykovo češství bylo obranné a bojovné, více opřené o domácí tradice, obráželo stálé obavy z ohrožení, především ze strany Němců, vůči nimž si zachovávalo nedůvěřivý, skeptický odstup, ale i z vlastních řad, v důsledku nedostatečnosti národního společenství pro výši jeho úkolu…. Oba byli přitom velmi kritičtí k vlastnímu národu a postulovali mu náročný program, poslání a mravní imperativ. Studie, jež vychází ve druhém, doplněném vydání, poprvé synteticky zachycuje vývoj vztahu Viktora Dyka a T. G. Masaryka v průběhu první třetiny 20. Století a srovnává různá pojetí češství, české a československé státnosti, jež se v něm střetala.

Kniha vysvětluje základní principy demokratické veřejné služby a popisuje její další nejvýznamnější prvky, které jsou sice známé, ale často nejsou všechny uplatňovány. Předkládá také do veřejné debaty dva nové prvky: Volby zdola, a náhradu nefunkčního protikorupčního působení trojice základních správních institucí, zákonodárných, výkonných a soudních, protikorupčním působením (checks and balances) trojice jiné – soustavami zastupitelstev výkonných, kontrolních a mediálních.

Jedným z hlavných dôvodov, prečo sa Putin plietol do amerických volieb, bol Magnitského zákon. Po úspechu svojej prvej knihy sa Bill Browder vracia s ďalším strhujúcim trilerom, v ktorom opisuje, ako sa stal úhlavným nepriateľom Vladimira Putina preto, lebo odhalil pranie špinavých peňazí v hodnote stoviek miliárd dolárov, a ako Putin odstránil každého, kto sa mu postavil do cesty. Keď mladého ruského právnika Sergeja Magnitského, ktorý pracoval pre Browdera, ubili na smrť v moskovskom väzení, Browderovým životným poslaním sa stalo vystopovať jeho vrahov a zabezpečiť, aby zvíťazila spravodlivosť. Prvým krokom misie bolo odhaliť, kto stojí za schémou daňového podvodu, ktorého obeťou bol práve Magnitskij. Autor s kolegami sledovali, ako peniaze prúdia z Ruska cez Pobaltie a Cyprus až do západnej Európy a Ameriky, no zostali šokovaní, keď zistili, že zo zločinu profituje aj Vladimir Putin. Hneď ako orgány činné v trestnom konaní vydali príkaz na zmrazenie majetku, Putinova pomsta na seba nenechala dlho čakať. Začal Browdera a jeho kolegov prenasledovať, vraždil ich ruských spojencov a spojil sa s niekoľkými prominentnými právnikmi a politikmi v USA, ktorí mali zabezpečiť jeho likvidáciu. Práve Browderova kampaň zameraná na odhalenie Putinovej korupcie bola dôvodom zásahu Ruska v amerických prezidentských voľbách v roku 2016. Kniha Príkaz na zmrazenie je napínavý príbeh o tom, ako sa človek dokáže postaviť bezohľadnému darebákovi a jednému z najnebezpečnejších mužov na svete – a vyhrať.

Kniha se věnuje diplomatickým stykům Československa a Svatého stolce ve 20. století. Jde o mimořádně dramatickou dobu, která ve vztazích Československa a Vatikánu v mnoha ohledech odráží dějiny habsburské monarchie, dvou světových konfliktů, dvou totalitních ideologií 20. století – nacismu a komunismu – a meziválečné i poválečné doby. Již na první pohled je čtenáři zřejmé, že se jednalo o období mnoha těžkostí, nepochopení a řevnivostí, a to jak na české, resp. československé, tak na vatikánské straně. Toto vzájemné stýkání i potýkání utvářelo úroveň vzájemných vztahů a zrcadlilo se v působení místní katolické církve. Československo-vatikánské vztahy vnímáme jako mnohovrstevný příběh, jako neopakovatelný fenomén 20. století, který jen těžko umožňuje komparaci jednotlivých diplomatických misí či širší zobecnění. Každý aktér spoluvytvářel specifickou podobu československo-vatikánských vztahů v jiné době, v rozdílné politické situaci, v době odlišného pontifikátu a osobnosti státního sekretáře, s nestejnými politicko-diplomatickými zkušenostmi, v kontaktu s jinými politicko-církevními představiteli v Československu a ve Vatikánu. Kniha nejen předkládá množství zajímavých historických faktů, ale také živě vykresluje dynamiku diplomatických vztahů.

Az egykori CDU/CSU-frakcióvezető, Friedrich Merz meghatározó személyisége napjaink németországi politikájának. Karizmatikus, ötletekkel és energiával teli politikus, aki szókimondásával és közvetlenségével üde színfoltja a német politikai palettának. Míg az elmúlt években a német közéletben jellemzően háttérbe szorultak a konzervatív hangok, Friedrich Merz letisztult, polgári szemléletével mégis nagy népszerűségre tudott szert tenni a szavazók körében. Politikai javaslatait a német közönség számára 2020-ban megjelent Új idők – új felelősség című könyvében foglalta össze, amely egyben a CDU pártelnöki pozícióra történő jelölése programjának tekinthető.

George Orwell megalkuvást nem ismerő, zsigeri morális érzék által vezérelt politikai írásaival vált a 20. század egyik legnagyobb esszéistává. Az igazságtalanság elleni fáradhatatlan küzdelem megkapó szövegeket szült, amelyeknek egy vékony, ám igen fontos szeletét kínálja a Bázis Könyvek jelen kötete – a legtöbb esetben először magyarul. Ismeretlenebb és már klasszikusnak számító írások egy olyan alkotótól, akit méltán neveznek nemzedéke lelkiismeretének, és aki művészetté tette a politikáról való gondolkodást és a közírói hivatást. „Orwell a huszadik század legnagyobb hatású politikai írója. Személyes példát szolgáltat arra, hogyan kell íróként részt venni a politikában.” New York Review of Books

Nyugtalanító jelenséggel kell szembenéznünk. A Nyugat nem érti a kommunizmus szorításából magukat több mint harminc éve kiszabadító országoknak a szuverenitásért és a szellemi önállóságért folytatott küzdelmét, az egykori Vasfüggöny mögötti népek pedig értetlenül állnak a Nyugat érzéketlensége és az általa képviselt, magának kizárólagosságot követelő neomarxista történelemszemlélet előtt. Schmidt Mária ebben a könyvében fejezetről fejezetre teszi mérlegre az elmúlt három évtizedet. Olvasva egymásra épülő, elemző és értelmező esszéit, hamar kibontakoznak azok a törésvonalak, amelyek ezeket a nyugtalanító jelenségeket okozzák. Érdemes leszögeznünk: ez a könyv csak itt, Közép-Európában születhetett meg. 2020-ban ez a régió a világ legszabadabb térsége, ahol a múlt századi totális eszmerendszerek tapasztalatával, valamint a nemzeti függetlenségért, a hazáért vívott szabadságharcok hatalmas örökségével felvértezve lehet felvenni a küzdelmet a Nyugat által képviselt és a diktatúrákat jellemző egyneműsítő szándékkal.

Rohamosan változik körülöttünk a világ, átalakulóban van az egész világrendszer, új szereplők, új kihívások, új ellentmondások jelentek meg. Az 1989-ben kialakult, viszonylag jól szabályozott és áttekinthető világrend összeomlott, kavargó „világrendetlenség” lépett a helyébe, a multilaterális szabályozás helyett bilaterális konfliktusok sorozatával. Különféle koncepciók bukkantak fel az új helyzet jellemzésére és korszakolására.  A szerzők bemutatják a globális rendszer régi és új főszereplőit, azok törekvéseit és erőviszonyait. Feltárják az új multilaterális világrend kialakulásának várható folyamatait, különös tekintettel Kínára, Oroszországra, az EU új globális szerepére, valamint ezeknek a változásoknak a magyar folyamatokra gyakorolt hatására.  

Dr. Czóbel Ernő (1886–1953) irodalomtörténész, Marx-kutató, tanár. Öt testvére közül a legismertebb bátyja, Czóbel Béla festőművész volt. A Tanácsköztársaság idején annak bécsi követségét vezette. Bukása után hazai börtönökbe került, majd 1922-ben fogolycsere során a Szovjetunióba került. Felesége és lánya is követte őt az emigrációba. A sztálini rezsim koholt vádak alapján 1936-ban börtönbe, majd a gulagra száműzte, Szibériába. Családja igyekezett megkönnyíteni sorsát, levelekkel, időnként csomagokkal. A levelek tartották bennük a hitet, hogy újra találkozhatnak.Az első, fennmaradt levél 1939-ből származik, az utolsó 1947. szeptember 26-án íródott. 1941-ben csak néhány, míg az 1942-es esztendőbe egy levél sem keletkezett. Sok levél elkallódott, de a kilenc év „levél-termése” ennek ellenére bőségesnek nevezhető.Mi a levelek legfőbb értéke az utókor számára? A levelek bepillantást engednek egy szerelem, egy emigráns magyar család életébe, olyan korban és körülmények között, amelyről az interneten és nyomtatásban nem található személyes, megrázó és érdekfeszítő olvasmány.Czóbel Anna, akinek a hagyatékából a levelek előkerültek, mindössze 4 éves volt, amikor szüleivel a Szovjetunióba került. Ott végezte iskoláit, s szerzett diplomát filmoperatőrként. A leveleket a cenzúra miatt oroszul kellett írni. Ő fordította magyarra és gépelte le azokat, az 1970-es években.A gulagról a Czóbel-családban soha, senki nem beszélt. Czóbel Anna élete utolsó hónapjaiban említette meg, hogy semmi nem fontos abból, ami utána hátra marad, csak ez a levelezés.

Kniha se zabývá bezpečnostní politikou Evropské unie a podrobněji také jednoho z jejích členských států, České republiky. Hledá odpověď na otázku, jestli v Evropské unii dochází ke splývání vnitřní a vnější bezpečnosti a zejména ke stírání rozdílů mezi dvěma nejdůležitějšími bezpečnostními institucemi – policií a armádou. Zda splývá role policie a armády na úrovni Evropské unie, zda evropská integrace takový proces povzbuzuje, nebo mu spíše brání, a konečně zda dochází ke stírání rozdílů mezi policií a armádou na úrovni členského státu. Autor dochází na základě případových studií evropské a národní úrovně k závěru, že ačkoli je možné na papíře pozorovat celou řadu změn, v praxi je jejich dopad jen velmi omezený. Viditelné změny jsou způsobeny zejména důrazem na otázky vnitřní bezpečnosti, kdy se předcházení vnitřním hrozbám podřizují i aktivity doposud považované za součást vnější bezpečnosti. V podstatě všechny viditelné změny lze ovšem velmi jednoduše zvrátit v okamžiku, kdy by se změnil bezpečnostní diskurs nebo politické preference. Policie a armáda stále zůstávají dvěma odlišnými složkami s různými úkoly a rozdílným způsobem práce.

Monografie Michala Švece zkoumá vybrané aspekty fungování komunálního politického systému v Praze v meziválečném období. Po institucionálním vymezení organizace Velké Prahy a volebního systému pro obecní volby jsou představeni hlavní političtí aktéři. Pražské komunální volby v letech 1923-1938 autor podrobuje jak analýze celkové, tak na úrovni obvodů; poté soustřeďuje pozornost k volebním kampaním, tvorbě volebních koalic i volební geografii. Kapitola, která je věnována volbám primátora a kolektivních obecních orgánů, vypovídá rovněž o kooperaci či soupeření stran zastoupených na Staroměstské radnici. Text doplňuje řada přehledových tabulek i map.

Po odchodu do opozice po volbách v roce 1969 vytvořila německá křesťansko-demokratická strana CDU programovou komisi, v jejímž čele stanul mladý zemský premiér Helmut Kohl. Svou reformní rétorikou zapadal předložený návrh nového programu do atmosféry počátku 70. let. Odklon od některých dogmat dosavadní politiky CDU však vyděsil její konzervativní křídlo, které stále ještě bylo dost silné na to, aby mohlo reformní vyznění návrhu oslabit. Tento odvážný pokus o modernizaci programu byl projevem generační výměny ve straně, jež byla urychlena odchodem z vlády. Pod vedením předního představitele nastupující generace Kohla dostala prostor řada mladých talentovaných politiků. Když později v roce 1972 jednoznačná prohra ve volbách a volba Kohla do čela strany otevřely cestu pro důslednou reformu strany, stali se mnozí z nich předními tvářemi CDU. Vychází ve spolupráci s UK FSV.

Európa v Kocke je kniha o európskej dvadsaťsedmičke. V jednotlivých kapitolách sa publikácia venuje najvýznamnejším momentom od vzniku Európskej únie a fungovaniu jednotlivých inštitúcií. Analyzuje sa v nej stav nášho školstva a možnosti štúdia či zábavy v ďalších členských štátoch a zhrnie kroky Európskeho parlamentu v oblasti ochrany životného prostredia. Ďalšia časť sa venuje otázke ľudských práv, právnemu štátu, eurofondom, rozdielom v platoch, ochrane zvierat a zdravotnej starostlivosti. Nevyhne sa ani problematike niektorých často diskutovaných komunít a v poslednej kapitole sú priblížené dôvody vzniku neformálneho zoskupenia V4. Rozoberajú sa v nej príčiny brexitu, fungovanie európskej humanitárnej pomoci a pozornosť sa venuje aj zahraničnej a bezpečnostnej politike Únie. V závere autor poukazuje na nebezpečenstvo množiacich sa dezinformácií. Európa v Kocke je napísaná jednoduchým a zrozumiteľným jazykom, je vhodná pre každého, kto sa zaujíma o dianie na našom kontinente.

Nejprodávanější a nejkomplexnější publikace o Evropské unii v České republice, jejíž první dvě vydání nechybí v žádné z odborných knihoven. Autoři renomovaní badatelé v oblasti evropské politiky seznamují čtenáře s historií evropského integračního procesu, s vývojem, současnou podobou a funkcemi jednotlivých evropských institucí a s tím, ve kterých oblastech (politikách) a jakým způsobem Evropská unie působí. Kniha je zdařilou kombinací politologické analýzy a velkého množství informací. Formou srozumitelně napsaného a přehledně členěného textu nabízí kvalitního průvodce problematikou Evropské unie. Publikace vychází ve třetím, aktualizovaném, výrazně rozšířeném a doplněném vydání. Zahrnuje události až do konce roku 2017 a čtenáři v něm rovněž naleznou řadu nových dat, grafů, tabulek, schémat a infoboxů a navíc praktický jmenný a věcný rejstřík. Kniha je určena nejen odborníkům, vysokoškolským studentům a profesionálům zabývajícím se z různých hledisek evropskou integrací, ale také širší veřejnosti, která má zájem získat co nejvíce kvalifikovaných informací o Evropské unii v širším historickém a politickém kontextu.

Hortay Olivér Diplomáit és PhD fokozatát a Budapesti Műszaki és Gazdaságtudományi Egyetemen szerezte, ahol jelenleg adjunktusként oktat. A Századvégben 2019 óta az Energia- és Klímapolitika Üzletág vezetőjeként, valamint 2022-től a Gazdasági Folyamatok Kutatóintézetének igazgatójaként dolgozik. Közösségi média tevékenységét 2022 óta a Megafon tagjaként végzi. Fűrész Gábor Szociológus, több mint két évtizedes tapasztalattal rendelkezik a társadalomtudományi kutatások és a statisztika területén. 2019 és 2021 között a Századvég Gazdaságkutató vezérigazgatója, 2021 nyara óta a Századvég Alapítvány kuratóriumának elnöke. Egyre több jel arra utal, hogy az orosz-ukrán háború 2022-es kirobbanásával egy globális gyáva nyúl játék vette kezdetét, amelyben az USA a feltörekvő nagyhatalommal, Kínával méri össze erejét. A nyugati gondolkodást harminc éve uraló Nagy Eufória korszaka véget ért, és beköszöntött a Nagy Kiábrándulás káosza, a világ pedig egy új hidegháború kialakulásának kapujához sodródott. Az egyre intenzívebb gazdasági hadviseléssel újra vasfüggöny ereszkedik két pólus közé, a blokkok médiája egyre intenzívebben démonizálja a szembenálló nagyhatalmat és szövetségeseit, a fegyverkezés mértéke megközelítette azt a szintet, ami csak egy világháborúra való felkészüléssel indokolható, és egyre szaporodnak azok a közvetítő jellegű konfliktusok is, amelyekkel a főszereplők a közvetlen konfrontáció nélkül mérhetik össze erejüket. A kialakult helyzet több, korábban megingathatatlannak vélt mítoszt is megdöntött. Ez a könyv azt a három legfontosabbat mutatja be, amelyek az elmúlt évtizedekben a legnagyobb hatást gyakorolták a társadalmi folyamatokra, illetve amelyek a leginkább meginogtak az orosz-ukrán konfliktus és -tágabb értelemben - a kibontakozó új hidegháború során. Ahogyan a globális gyáva nyúl játékban az autók egyre nagyobb sebességgel robognak egymás felé, a viadal külső szemlélői és a folyamatok elszenvedői számára észszerűnek tűnő magatartás egyre messzebbre sodródik a játékosok belső realitásától. Az "akkor még jó ötletnek tűnt" típusú döntések olyan negatív spirált eredményeznek, amelyben a következő logikusnak tűnő lépés - a spirál egészének abszurditása ellenére - újra és újra lefelé mutat. A hazárdjátékok csapdája, hogy a résztvevők egyre inkább a már feltett vagy elbukott, és nem a még meglévő erőforrásaik miatt aggódnak. Az, hogy valaki elrántja a kormányt, kisétál a kaszinóból vagy negatív pozíciót zár a tőzsdén, egyúttal azt is jelenti, hogy a vereség véglegessé válik, és a költségeit le kell írnia. Amikor egy szerencsejátékos annak reményében vesz fel kölcsönt, hogy abból tovább játszhat, így lehetőséget adva magának korábbi veszteségei ledolgozására, döntését többnyire azzal indokolja, hogy ha nem így járna el, akkor a veszteség biztossá válna. Márpedig ilyen esetekben hiába mondja egy külső szemlélő, hogy a játék egésze káros és a folytatás felelőtlen, mert az, aki növekvő sebességgel robog egy másik autóval szembe vagy fizetése egy részét elveszítette a rulettasztalnál, már a spirálban van.

A politikában az a legszebb és egyúttal a legnehezebb dolog is, hogy nincs világos definíciója. Természetesen nagyjából mindenki tudja, miről beszélünk, aki ezt a szót hallja. A legtöbben közös ügyek képviseletére, a hatalom gyakorlására, valamint az erőforrásokkal való gazdálkodásra gondolnak. S ez igaz is. Ám a politikát művelőknek – akárcsak a művészeknek – van egy nagy kiváltságuk, mégpedig az, hogy maguk húzzák meg munkájuk határait. Ezért van politikusból is éppoly sokféle, mint zeneszerzőből vagy festőből. Én mindig szívesen éltem a határok kitolásának lehetőségével, amely azonban sohasem tetszés szerinti, ízlésbeli és végképp nem korlátlan szabadságot jelentett. Inkább a főszolga szabadságát arra, hogy eldöntse, mivel és hogyan tudja legjobban szolgálni a rábízottak ügyét. Mindig örültem, ha maradt időm és erőm ki- vagy elkalandozni a politika hatalmi gépezetének hatósugarán túlra. Ilyenkor ugyanaz a cél és meggyőződés vezetett, mint a politika szokásos napi malmában: mozgósítani a magyar nemzet erőforrásait, ahol pedig még hiányok vannak, ott létrehozni azokat a szellemi és lelki erőket, amelyek segítségével ismét elfoglalhatjuk a világban azt a helyet, amit ez a nép tehetsége, jelleme és történelme alapján megérdemel. Ebből a szándékból születtek az itt közölt beszédek. Köszönet a kiadónak, amely ehhez segédkezet nyújtott, és összeállította ezt a válogatást. Magam sem tudtam volna jobban. Budapest, 2023. november Orbán Viktor