Andrej Babiš opanoval českou politiku a stát za posledních osm let nevídaným způsobem. Spolu s prezidentem Milošem Zemanem utvořili tandem, který držel moc a převracel zavedené pořádky. Z oligarchy se stal ministr financí a posléze premiér. Zbytek politické scény mu dlouhé roky nedokázal čelit. A to navzdory tomu, že Babišův střet zájmů neměl v Evropě srovnání a provázel ho jeden skandál za druhým. Prorůstání Agrofertu do státní správy nabralo obřích rozměrů. Babišovo angažmá ve službách této země provázely statisícové demonstrace. Velká část obyvatelstva ale miliardářovi stále věřila a věří. Přesto na podzim 2021 překvapivě prohrál volby. Je Babišova éra skutečně u konce? Jak moc změnil českou společnost? Nakolik proměnil politiku? Byl skutečně ohrožením demokracie? Jaký morální dopad na tuto zemi může mít tandem Babiš-Zeman? Proč Češi Babišovi tak dlouho věřili? Jaké je tajemství jeho vzestupu a úspěchu? Co bylo jeho skutečným cílem? Co se to vlastně v posledních letech v Česku odehrálo? Jak dlouho se z jeho vládnutí budeme probírat? A dočkáme se Babiše na Hradě? Dvě desítky předních komentátorů, reportérů a politologů se snaží nalézt odpovědi na tyto i další otázky a nabízejí svou reflexi éry Andreje Babiše. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled nejen na jeho osobnost, ale i na dobu a společnost, které dlouhá léta ovlivňoval.

Jsem zpěvačka. A herečka. A spisovatelka. A máma. Normálně zpívám všude možně. Dostávám za to peníze. Je to moje povolání. Když nezpívám, starám se o syna. Mám taky dvě dcery, ale o ty už se starat nemusím. A všechny tři moje děti jsou moje nejvíc. Nejvíc, co jsem v životě dokázala. Jinak jsem úplně normální, obyčejnej člověk, kterej je momentálně úplně vykolejenej. Učím se vysadit z pracovního tempa, zpomalit a přehodnocovat věci. Stejně jako vy.

Kniha Stredoeurópan vychádza rok po náhlej smrti publicistu Petra Morvaya. Dôvodom nie je len uctenie jeho pamiatky, ale aj nadčasovosť textov, ktoré písal pre stredouerópske médiá. Hoci bol jeho záber širší, v knihe nájdete výber reportáží a publicistických textov o strednej Európe. Mal k nej veľmi osobný vzťah a aj preto jej rozumel ako málokto. Keď písal pre maďarské publikum, snažil sa mu vysvetliť, prečo na Slovensku vnímame niektoré veci inak. Vo výbere reportáží pre českých čitateľov zas opisuje maďarskú porevolučnú transformáciu, ktorá sa podobá na tú našu. No a Slovensku poskytoval hlboké vedomosti o týchto krajinách, ako i o nás samých. Vo výbere nájdete rozhovor s Václavom Havlom z roku 1995, príbeh Georga Sorosa a zvláštneho vzťahu Maďarov k nemu, portrét Pétera Esterházyho, reportáž o tom ako Orbán rozširuje svoj vplyv na juh Slovenska a ako pomaly umiera rieka Tisa, či príbeh známeho maďarského lupiča s whisky Attilu Ambrusa. Všetky texty pritom spája Petrovo presvedčenie, že k sebe napriek rozdielom musíme hľadať spoločnú cestu založenú na porozumení a tolerancii. Pred rokom Peter Morvay zomrel. Jeho texty, tie, ktoré som tak rád čítal a vlastne nás zoznámili, však zostávajú a má zmysel ich čítať aj s odstupom času. Zaznamenal v nich divokú minulosť aj prítomnosť strednej Európy. Mal dar vidieť a rozumieť susedom. A keďže žil v troch krajinách, videl a chápal susedov na tri spôsoby. Matúš Kostolný, šéfredaktor Denníka N Peter Morvay (1968- 2020) bol slovenský novinár a politický komentátor. Venoval sa naj­mä česko-slovensko-maďarským vzťahom, maďarskej menšine na Slovensku a politickému dianiu v Maďarsku. Vysokoškol­ské štúdium absolvoval v Prahe, kde po Nežnej revolúcii os­tal pôsobiť na ministerstve zahraničných vecí ako odborník na Maďarsko. Neskôr sa presťahoval do Szegedu v Maďarsku a potom do Bratislavy. V médiách začal publikovať na konci roku 1989. Od roku 2003 do roku 2014 pracoval v denníku SME, najprv ako redaktor zahraničnej rubriky, neskôr ako ko­mentátor. V roku 2015 bol spoluzakladateľom Denníka N, kde pôsobil až do svojej náhlej smrti v roku 2020. Pravidelne pub­likoval aj v médiách v Česku a v Maďarsku.

Egyetemes, szívmelengető mese, ami egyaránt szól idősekhez és fiatalokhoz. Egy kíváncsi kisfiú, egy mohó, élettel teli vakond, egy nehézségektől megviselt róka és egy bölcs, szelíd ló barátsága. Ők négyen felfedezik a nagyvilágot. Kérdéseket tesznek fel egymásnak. Viharokat élnek át együtt. Megtanulnak szeretni. Ez a könyv óda az ártatlansághoz és a kedvességhez, olyan élettanulságok gyűjteménye, ami már milliók szívét érintette meg.

Erudovaný, nepřestajně plynoucí esej Michala Janaty o "sypké nehmatnosti smrti", ač může na první pohled působit poněkud nihilisticky, je živým a borgesovsky rozvětveným organismem. Jeho torzovitý charakter jako by naznačoval rozpadání a ztrácení tvaru věcí. Slyšíme neslyšitelný zvuk přesýpacích hodin, kdy zrnka okamžiku mizí v minulosti. Text je brutálně upřímný, nelítostně vtipný, třaskavý jako trhavina, originální a myšlenkově bohatý, ale rovněž inspirativně navracející tabuizovaná témata do tohoto chaotického a ke "smrti ubaveného světa".

Timothy Snyder v reflexívnej eseji Naša nemoc, poskladanej z fragmentov jeho nemocničných zápiskov, prekračuje hranice svojho tradičného teritória histórie a politiky. Jeho témou je tentoraz aktuálna súčasnosť a bezprostrednou inšpiráciou vlastná skúsenosť s chorobou a životom v Európe a Amerike. Tesne pred koncom roku 2019 ochorel a ocitol sa na pokraji smrti. V súvislosti s tým, čo prežil ako pacient s nesprávnou diagnózou a čakajúci celé hodiny na pohotovosti, rozvíja širšiu úvahu o tom, ako úzko súvisí naše zdravie s našou slobodou. Ak nemá byť zdravie ľudským právom, potom všetky ostatné práva a slobody strácajú zmysel. Naša nemoc je razantnou kritikou komerčného zdravotníctva, čo sa prejavilo okrem iného aj na neschopnosti mnohých štátov - vrátane jeho rodných Spojených štátov - reagovať primerane na krízu v súvislosti so šírením koronavírusu. Snyder ponúka bravúrnu analýzu opakujúceho sa zlyhávania zdravotnej starostlivosti, kde sa zabúda na konkrétneho človeka, degraduje autorita lekárov a nemyslí sa na budúcnosť.

Rozsáhlý svazek esejů, úvah, medailonů, literárních kritik, předmluv, doslovů a sloupků významného českého básníka, esejisty, prozaika a jednoho z našich nejvýznamnějších rozhlasových tvůrců posledního půlstoletí. Rudolf Matys je nejen vynikající znalec české a světové poezie, ale především hluboce vzdělaný člověk s širokým záběrem historickým, výtvarným, hudebním, filosofickým, estetickým, psychologickým a etickým. Jeho eseje, úvahy a kritiky vznikaly na okraji jeho díla básnického a práce rozhlasové a přitom jsou tím nejvýznamnějším, co ve svém životě vytvořil. Knihu uspořádala, k vydání připravila a bibliografií a ediční poznámkou doprovodila Milena Vojtková.

Mytologie jsou jedním z nejvýznamnějších Barthesových děl. Úvodní část tvoří řada krátkých a snad až překvapivě zábavných, ovšem mimořádně dobře propracovaných úvah o některých dobových aspektech konzumní společnosti (wrestling, astrologie, kuchařské recepty v časopisech); druhá část je pokusem zasadit tyto texty do obecnějšího teoretického rámce. Je pozoruhodná mimo jiné tím, že jde o jeden z prvních pokusů o aplikaci sémiologického přístupu na konkrétní kulturní jevy (v tomto ohledu bude mít Barthes nesčetné množství následovníků v oblasti teorie kultury, literární teorie, ale i politologie nebo třeba gender studies). Mytologie zásadním způsobem přispěly k proměně francouzské intelektuální scény ve druhé polovině 20. století: jsou jedním z prvních projevů nástupu nového způsobu uvažování, které se vzdá fenomenologické a existencialistiké orientace (Sartre, Camus, Merleau-Ponty) ve prospěch strukturální a synchronní analýzy dějinných i aktuálních jevů (Foucault, Althusser, Derrida aj.)

Ačkoli Arnold rozvíjel ty myšlenkové postupy, které se již ustavily v jeho spisech o vzdělání, o roli kritiky a o studiu keltské literatury, eseje Kultury a anarchie se vyznačují rovněž počátkem něčeho nového. Zahájily řadu jeho zkoumání z šedesátých a sedmdesátých let 19. století o vzájemném vztahu náboženství a kultury a o vztahu mezi individuálním a sociálním záměrem v tomto kontextu. Po Kultuře a anarchii následovaly knihy St. Paul and Protestantism a Literature and Dogma. Mnohé z těch otázek, které si Arnold kladl v těchto třech důležitých dílech, nacházely trvalý ohlas u kritiků, kteří byli konfrontování s analogickým napětím mezi pluralismem a integrací. Diskuse o náboženských cílech byla v 19. století pro morální definici společnosti a státu zásadní, což už pro počátek století 20. přestalo platit. Přesto se však v posledním desetiletí náboženství vrátilo zpět po politické i kulturní agendy jak v globálním, tak v národním kontextu. Konkurující si náboženské vize světa a role jednotlivce v něm získaly obnovený význam. Vyvstávají nové otázky po náboženském vzdělání, o vztahu náboženské identity a pocitu občanství, o vztahu multikulturalismu a liberalismu, o výzvách mezikulturního porozumění. To vše byly problémy, s nimiž se Arnold potýkal před půldruhým stoletím…

1985. Yale Tishman egy chicagói galéria munkatársa, akinek karrierje egy 1920-as évekből származó, különleges festménykollekciónak köszönhetően éppen szárnyalni kezd. Ugyanakkor baráti körén viharként söpör végig egy új, addig ismeretlen betegség: az AIDS. Ismerősei egymás után halnak meg, és közeli barátja, Nico is áldozatul esik a kórnak. Nemsokára már csak Fiona, Nico húga marad Yale mellett. 2015. Fiona Párizsba utazik, hogy megtalálja gyermekét, akivel megszakadt a kapcsolata, miután a lány csatlakozott egy szektához. Régi barátjánál, egy híres fotósnál száll meg, aki sok évvel korábban megörökítette a chicagói betegek sorsát. Fiona ennyi idő után végre kénytelen szembenézni a pusztítással, amit az AIDS okozott az életében. A két, egymásba fonódó történet bepillantást nyújt a nyolcvanas évek sokkoló válságába és a modern világ káoszába, miközben Yale és Fiona igyekszik a tragédiák közepette is meglátni, mi az, ami szép az életben. A Négy betű (eredeti címén The Great Believers) számos díjat nyert, gyönyörűen megírt regény az örök barátságról és a megváltásról. „Elképesztő érzelmi utazás. Szépséggel, gyengédséggel, szívfájdalommal és szenvedéllyel teli.” Publishers Weekly

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Rozsáhlý soubor obsahuje především dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich nebyla otištěna časopisecky a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi, byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných meditacích Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi. Eseje jsou uvedeny rozsáhlou studií předních znalců díla Jana Čepa Petra Komendy a Jana Zatloukala s názvem Meditace poutníka k absolutnu.

Autor vstupuje sériou úvah programovo do viacerých kultúrnych a umeleckých kontextov. Jeho zvedavý a objavujúci rozprávač sa cíti komfortne v prostredí divadla, fotografie, výtvarného umenia i literatúry. Je zorientovaný, vzdelaný (či skôr kultúrny) a má potrebný nadhľad. Texty vynikajú interpretačnou hĺbkou a perspektívou, v mene ktorej sa niekedy to, čo je vzdialené, približuje k čitateľovi, a naopak, čokoľvek blízke, ak sa ukáže ako nepodstatné, zaniká za horizontom záujmu i výhľadu. Kovácsove úvahy veci nekomplikujú, sú skôr (vy)nálezmi, od ktorých vedú nitky inam (do iných kultúrnych svetov a kontextov), čo len potvrdzuje, že autor nevytvára povrchové mapy, ale záznamy založené na vnútorných súvislostiach. Autorove komentáre nezotrvávajú tvrdošijne v analyzovanej problematike, ale sú obohatené existenčnými, empirickými a filozofickými presahmi, ktoré svedčia o autorovom rozhľade, životnej múdrosti a niekedy hraničia až s tvrdošijnosťou občianskeho postoja. Od divadla, obrazov, básní Kovács očakáva vždy správu o tomto svete, preto sa od umenia nikdy nezabúda vrátiť k životu. Kniha vychádza v edícii Sivá brada.

Antoine de Saint-Exupéry füveskönyve. "Szeretsz, mert szeretsz. A szeretetnek nincs semmiféle észoka. Az, aki mindenekfelett a szerelem várásába szerelmes, sohasem fogja megismerni a találkozást. A közösség, amelyhez tartozom, nem egy párt, nem is egy szekta, hanem a hazám. Világossá lett előttem, hogy Istent minden kétséget kizáróan távollétéből lehet kiolvasni, amikor elrejtőzik."

Tretí zväzok súborného diela Ivana Kadlečíka obsahuje texty štyroch kníh z 90. rokov. Autor sa predstavil ako originálny rozprávač, spájajúci prvky prozaickej a esejistickej tvorby s lyrickými prvkami. Autor o sebe Dve skutočnosti zatienili môj život. Prvá je poznanie, že svet je nevysvetliteľne tajomný a plný utrpenia; druhá, že som sa narodil a celý život prežil v čase duchovného úpadku ľudstva. S oboma skutočnosťami som sa vyrovnával myslením, ktoré ma priviedlo k eticky kladnému vzťahu k svetu na základe úcty k životu. Recenzie, kritiky Kadlečíkovo nemlčanie si hľadalo a našlo adekvátne formy: esejistickú, epištolárnu, fejtónovú, homiletickú, denníkovú, lyricko-prozaickú, slovom formy, nezväzované prísnymi žánrovými zákonmi. V nich sa uplatnil Kadlečík filozofujúci a introspektívny, ktorý berie svet so všetkým, čím na neho dolieha, ale zároveň sa od neho kriticky, často a vždy s nadhľadom oslobodzuje a dištancuje. Jozef Bžoch Medzi Kadlečíkom šesťdesiatych a Kadlečíkom deväťdesiatych rokov nie je hodnotová a ideová diskontinuita autorovu tvorbu, naopak, charakterizuje vernosť téme a hodnotám: z tejto perspektívy môžeme Kadlečíkovu tvorbu vnímať ako určitý tvorivý oblúk, ktorý nejde ponad, ale prechádza naprieč sedemdesiatymi rokmi až do rokov deväťdesiatych. Pavel Matejovič Kadlečík v atmosfére náhlej inšpirácie prezentuje krátke reflexívne útvary: stretáva sa v nich priestor zážitkových reálií s fantazijným priestorom myšlienok a literatúry. Polytematické črty, postrehy, ale aj príbehy či len epizódy, konštatovania a výroky, všetko akoby bolo napísané práve teraz, ešte nehotové, neokresané a neobalené, zachytávané v stave zrodu, vytrhávané z vnútra voľné oká, ktoré hľadajú zreťazenie až v čitateľovi. Radoslav Matejov

Titul obsahuje tri zväzky esejí, ktoré Pavol Strauss napísal v rokoch 1948-1950: Mozajka nádeje, Ecce homo a Tesná brána. Postupne vydaným dielom vstúpil do nášho priestoru autor európskeho formátu, konvertita, ktorý v čase epochálnej krízy nastupujúcej druhej polovice 20. storočia, objavil pre seba i pre budúci svet pevnú kotvu kresťanské posolstvo. Až ohromujúca aktuálnosť jeho textov napísaných pred viac ako polstoročím dokazuje pravdivosť jeho odkazu smerujúcemu i k dnešnému čitateľovi.

Za krajanmi do Madridu alebo vojna o Španielsko Výber cestopisných a historických esejí

Novinka nakladatelství SMRŠŤ navazuje na titul z minulého roku Vědomí bez redukce, kde editoři James Hill a Jakub Mihálik předložili šest esejů z oblasti současné filosofie mysli. Jeden z editorů této knihy - Jakub Mihálik - se ve své první monografii pokouší představit a kriticky zhodnotit ústřední přístupy k fenomenálnímu vědomí v současné filosofii mysli a představuje jeden originální a rozvětvený argument proti hlavním variantám fyzikalismu a ve prospěch russellovského monismu. Tento přístup, inspirovaný myšlením Bertranda Russella a v českém prostředí zatím jen málo diskutovaný, zahrnuje celou řadu značně různých teoretických proudů. Autor argumentuje, že nejpřesvědčivější formou russellovského monismu, a tak i nejpřesvědčivějším naturalistickým přístupem k vědomí, je konstitutivní russellovský panpsychismus. Podle tohoto směru jsou fundamentální fyzické elementy realizovány primitivními vědomými prožitky, které v rámci komplexních systémů konstituují vědomí živočichů i lidí. Alespoň primitivní forma vědomí je tedy podle tohoto přístupu ve vesmíru mnohem rozšířenější, než se běžně domníváme. Autor rovněž nabízí - s odkazem na intuitivní pojem spoluvědomí - pokus o původní řešení zatím málo probádaného "problému kombinace", který mnozí považují za závažnou výzvu pro každý panpsychistický přístup.

Dvanáct textů uveřejněných v knize Na ramenech obrů bylo napsáno pro konferenci La Milanesiana v letech 2001–2015. Jednotlivé přednášky nejčastěji vycházejí z témat, která si La Milanesiana každoročně stanoví. Nacházíme tu tresť světa Umberta Eca – autor se ve svých přednáškách zabývá filozofií, literaturou, estetikou, etikou i médii. O tom všem píše vlídným jazykem, okořeněným ironií, tónem hravým i břitkým. Kořeny naší kultury, kánony krásy, lež měnící běh dějin, posedlost spiknutím, hrdinové velké prózy, formy umění, to jsou témata tohoto svazku, obohaceného ilustracemi, jimiž autor své přednášky doprovázel.

Druhý svazek nové edice zaměřené na vizuální studia a kulturu je věnován japonské popkultuře. Mladí čeští autoři (Karel Veselý, Anna Křivánková, Antonín Tesař, Jan Miškov, Jiří Flígl) v několika kapitolách mapují fenomény japonského filmu, anime, mangy, videoher a fanouškovské komunity otaku, a to v jejich specifičnosti i vzájemné provázanosti. Obrazově bohatou knihu uvádí předmluva japanisty doc. Jana Sýkory, který tyto vizuální projevy zasazuje do sociokulturního kontextu současného Japonska.

Na spisovatelku Chimamandu Ngozi Adichieovou se před několika lety obrátila přítelkyně z dětství s otázkou, jak má vychovat dceru v duchu feminismu. Adichieová jí odpověděla dopisem. V knížce Milá Ijeawele, která je poupravenou verzí tohoto dopisu, předkládá patnáct doporučení feministické výchovy - vřelých, vnímavých a vtipných. Radí, jak v praxi uplatnit přístup, který nastínila v eseji Feminismus je pro každého. Formou anekdotických výchovných tipů se čtenáři i jejich děti učí rozpoznávat stále přetrvávající sexismus kolem nás — ať už jde o smysl módy a make-upu, biologické argumenty pro rozdělení rolí v domácnosti, nebo zdánlivě hodné muže, kteří ženám „umožní“ budovat vlastní kariéru. Feministická výchova je především výchovou k sebevědomí a otevřenosti - a to nejen dcer.

Předkládaný svazek shromažďuje několik esejů o české literatuře vzniklých za posledních 40 let. Střídají se v něm stati o jezuitské próze 17. století a Komenském, o české avantgardě, vždy nazírané v kontextu ostatních evropských avantgard oněch let, o Holanově tvorbě zkoumané z neobvyklého hlediska tematického (dopisy, pohlednice, telegramy…), či o několika Hrabalových románech ze sedmdesátých let, až po angažovanější kritické příspěvky zaměřené na současné dění, jejichž cílem je objasnit jak tajemná léta v činnosti M. Kundery, tak neutěšený stav bohemistiky v Itálii a (v důsledku toho) i velmi nekvalitní literární překlady z češtiny. V knize se prolínají – tak jak by se podle autora mela pěstovat zdravá literární kritika – podrobnější rozbory s volnějšími divagacemi, dlouhodobé vyhlídky i detailní záběry, zapomenuté postavy (jako pražský Nemec Paul Adler a jeho krátký román Totiž) i přední osobnosti jako Komenský a jeho Labyrint světa, K. Teige nebo V. Nezval (a jeho půvabná Valerie a týden divů). Především však v knize mají neustále svrchovanou převahu rozkoš z textů (i těch třeba druhořadých a pozapomenutých), okouzlení básnickým slovem a ony pozemské vášně, jež tolik fascinovaly avantgardní generaci meziválečnou: koláž, film, tradice černého románu, manekýny, „rozmnožený“ obraz ženy, Fantômas…

Kniha nahrazující celou knihovnu o nacismu. Picard v něm nevidí osamocený jev, nýbrž symptom degenerace a deformace moderního člověka, kterého vnímá jako člověka naprosté diskontinuity, manipulovatelného každým, kdo této roztříštěnosti dá byť zkarikovanou jednotu.

V bohatě ilustrovaném textu výtvarníka Aleše Lamra můžeme sledovat dobrodružství a eskapády Somnambula, kterému slunce na čele vypaluje žhavé ornamenty, on naráží na šedou bublinu a upadá do jejího zajetí, sní o ohnivém dešti a kamenném krupobití. V jeho světě stromy zprůzračněly, v řece plují sklenění kajmani a anakondy, rybí těla jsou pokryta krysí srstí a Braunovy sochy dští šepot mystérií a jejich duté hlavy kráčejí po Karlově mostě. Aleš Lamr je především výtvarník a na jeho textu Somnambul je to znát. Na papír přenesl v podobě slov své imaginární asociace, metafory, jež hýří barvami, ale i symboly a tvary, které pak slovesnému projevu dávají potřebnou hloubku. Představy jsou obrazem jeho reality. Text Somnambul napsal v 60. letech, ovlivněn neosurrealistickým viděním skutečnosti. Lamrovy texty nabízí čtenáři pohled do nitra muže, který se noční obrazotvorností dostává na osobní hranici mezi bdělým snem a mystickým prožitkem. Detailní popis, který se otevírá jako svět za světem, je jednak spolutvůrce idejí o realitě, ale i průvodcem přeludů; žijící metaforou na snovém plátnu. Imaginace a obrazotvornost se zásadním způsobem podílí na utváření senzoriální zkušenosti, a tím i na určení smyslového objektu, který je pak umělcem vystižen v díle. Povaha představivosti je vždy dána subjektivně. Je to tvář nastavená zrcadlu, jejíž odlesk je mimo něj a je to také způsob, jak „uchopit“ člověka v celé své integritě. Text je jednak inspirací k vlastní kreativitě, ale je i hypnotickou indukcí: Autor umožnuje vstupovat do privilegovaných sfér bytí, nahlížet na svět z perspektivy šamana a ochutnat danost objektu v jeho polymorfním významu. Zlatá nit, která text prostupuje, snad může říci i něco bližšího o autorovi: Vidění je barvitým popisem nadpřirozených událostí ve vlastní snové fantazii, jejímž smyslem je jeho obsah. Ten je skryt za závojem symbolické komunikace a může být předmětem hermeneutických interpretací. Autor evokuje stav nevidomého, jehož kraj je světem pestrých kouzel, proti zkušenostnímu vědění. Vrcholným výkonem představivosti je právě to, že se stává nástrojem intelektu. Při jeho zaměření k podstatě je to i způsob, jak překlenout oba břehy (rozumu a prožitku) a dát tak čtenáři možnost se setkat svojí vlastní kreativitou. Tajuplný svět za hranicemi racionality je tak pomyslným mostem mezi rozumem a smyslovým poznáním.

Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska - Paradýzo - Paradýzo ztracené a znovunalezené - Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, resp celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh" literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny" využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt", je postava „Gajsta" paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka" Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego", se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět" v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu" a v „divokém Kardašistánu" - krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině" a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry".

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil

Nová kniha Františka Koukolíka vznikla jako záměr předat vlastní životní zkušenost svým vnoučatům. Autor se v ní pokusil zachytit, čím se zabývá přes půl století. Seskupil tu svá tradiční témata, zformuloval je však stručně a seřadil pro přehlednost podle abecedy. Knihu koncipoval jako mapu cesty za pochopením lidské nátury. Je plná faktů a souvislostí. V úvodní části poznamenává: „Zeptáte-li se mne, o čem knížka je, odpovím: o svobodě.“ Není to vždy veselé čtení, ale protože lidé vždy poslouchají raději to, co je příjemné a co chtějí slyšet, autor se snaží být věcný, dobře ví, že většina událostí v dějinách prostě příjemná není. Současné velmocenské špičky umějí téměř kohokoli přimět, aby něco udělal proti své vůli. Moc je sladká a dav se nechá snadno zmanipulovat. Byli a jsou lidé, pro něž je závislost na moci silnější, než je závislost na jakémkoli druhu drogy. Výsledkem může být kolaps civilizace. Už se zase schyluje k novým válkám. I v Evropě. Současná Evropa a její kultura jsou znovu ohroženy řízenou invazí náboženských i jiných fundamentalismů. Spolu s autorem nám nezbývá než věřit, že nepřestaneme racionálně uvažovat. Nestalo se to přece ani v těch dosud nejtemnějších staletích. Avšak vynález jaderných zbraní může věčné soupeření o zdroje ukončit i s existencí našeho druhu. Nyní před námi všemi na celé planetě stojí tři jednoduché, ale zásadní otázky: Přežijeme? Dokážeme být dobrými lidmi užívajícími zdravý a současně srdcem prostoupený rozum? Dokážeme být navíc sami sebou? Autor na tyto otázky odpovídá optimisticky: „V první doufám. Druhému bych rád věřil. Třetí bych vám přál.“

Ve své knize, básník, překladatel, kolážista a publicista, fenomenologicky ohledává nejběžnější a nejbanálnější jevy, které jej obklopují, stejně jako tajemný, fantastický svět svého dětství, plný stínů, odlesků i snových obrazů. „Židle, Kavárny, Obchody, Kurty a míčky, Odjezdy, bordel i muzea,", jak znějí názvy některých jeho krátkých textů, jež mají nejčastěji blízko k básním v próze. Ve všech těchto textech autor mnoha básnických sbírek surrealistické orientace zcela uvolněně a svobodně mísí přesný postřeh, rozjitřenou vzpomínku a především předmětnou imaginaci. Běžné každodenní rituály, jako jsou návštěvy kavárny, tenisového kurtu, lázní či pohled do zrcadla, ve svých prózách povyšuje na zázračný akt, skládá cosi jako neotřelé imaginativní puzzle vlastního vidění a zcela osobitého výrazu.

Intelektuál a prvotriedny provokatér vo svojej kritickej príručke inšpiruje budúce generácie rebelov a rebeliek. Skúma formy odporu od vznešeného disentu po bezdôvodné odvrávanie a predstavuje myšlienky tých, ktorí nezapadli do spoločnosti a stali sa jeho vlastnými vzormi. S otvorenou hlavou nám predstavuje návod, ako sa čo najlepšie vyhýbať politickým a kultúrnym pasciam, ktoré vedú do záhuby. Christopher Hitchens (1949 – 2011) bol populárny autor, stĺpčekár a jeden z predstaviteľov nového ateizmu. Medzi jeho najznámejšie diela patrí kritická esej o Matke Tereze Misionárska poloha a štúdia o zhubnej sile náboženstva Boh nie je veľký. Pravidelne písal pre niekoľko novín a časopisov vrátane The Atlantic, Vanity a Harper's.

Andri Snaer Magnason má zkušenost s nejrůznějšími žánry píše romány, povídky i dětské knížky. Když jej ale požádali, aby napsal text na pamětní desku za zaniklý ledovec Ok, zaskočilo ho to. Právě na tomto ledovci strávili jeho prarodiče líbánky a stali se zakladateli Islandské glaciologické společnosti. Tehdy v 50. letech 20. století byli přesvědčeni, že ledovce jsou věčné existovaly dávno před příchodem člověka a také jej přetrvají. Také výzvě k sepsání knihy o klimatické krizi se Magnason nejdřív bránil: Není něco takového spíš záležitostí vědců? Ale nakonec jej přesvědčili. Všechny vědecké poznatky totiž máme k dispozici, ale nedokážeme si je vyložit, nedokážeme si doopravdy představit, co z nich vyplývá. Autor v knize O času a vodě dokázal zkombinovat prastaré mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta do přesvědčivého, znepokojivého obrazu: náš svět, tak jak ho známe, mizí, a chceme-li, aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty, každý z nás musí proměnit slova v činy.