Esejisticky laděná próza, monolog ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata a vcelku slabošského intelektuála. Autor zde, podobně jako v dalších svých knihách, opět klade radikálně skeptické otázky, které znepokojují.

Touto knižkou sa Juraj Alner zaraduje do skupiny - nie velmi pocetnej - tých, ktorí sa podujali priblížit verejnosti židovské náboženstvo v slovenskom jazyku nie ako prekladatel, ale ako spisovatel píšuci vo svojej matercine.

Dvojdomá slovenská a slovinská spisovateľka a poetka Stanislavá Chrobáková Repar v epištolárnej knihe Balans vypovedá o náročnej každodennosti aktérov živej kultúry. Hoci vychádza z osobných skúseností, svojimi postrehmi a úvahami pomenúva všeobecné problémy spoločenského postavenia súčasných tvorcov. V knihe sa striedajú epištolárne časti, výber autorkiných listov z rokov 2012 2015, s básňami v próze. Tie vznikli ako asociatívne reakcie na fotografie okien, ktoré autorka fotila v mestečku Rauma na juhozápade Fínska v rokoch 2018 2019. Kniha vychádza v edícii Siete.

Publikácia Podoby Petra Karvaša prináša tri diametrálne odlišné, no predsa prepojené texty esej M. Šimečku Hra a dejiny. O filozofických a sociologických aspektoch občianskych hier Petra Karvaša, esej P. Karvaša Otvorené otázky a štúdiu M. Zvadu Život a dejiny. O spoločenských a politických aspektoch života a tvorby Petra Karvaša. To, čo ich odlišuje, je ich história, príčina a príbeh vzniku a následná cesta k zverejneniu. To, čo ich spája, je predovšetkým osobnosť Petra Karvaša a nástojčivá otázka vzťahu umenia a politiky, slobody umelca a moci v spoločnosti. Hľadanie odpovede na túto otázku je rovnako naliehavé dnes ako v šesťdesiatych rokoch 20. storočia. Zostavila, úvod, poznámky a komentáre napísala Zdenka Pašuthova Milana Šimečku a Petra Karvaša spájalo i spája viacero životných postojov a udalostí. Obaja boli ľavicovo orientovaní intelektuáli, ktorí videli nedokonalosti nastoleného spoločenského systému a obidvoch napokon režim vyhostil na okraj spoločnosti. Stretli sa priam symbolicky, v bode zlomu medzi utópiou a krízou rozvoja socialistickej spoločnosti, na Vysokej škole múzických umení v Bratislave, kde pôsobil ako pedagógovia. Milan Šimečka prednášal dejiny filozofie (1957 1970), Peter Karvaš teóriu drámy a divadla (1956 1974). V čase normalizačných čistiek v sedemdesiatych rokoch museli obaja svoju pedagogickú kariéru ukončiť a obmedziť svoje verejné pôsobenie. Do verejného života sa vrátili po revolúcii v roku 1989 obaja však už iba nakrátko.

Publikace představuje pokus o teologicko-antropologicky orientovanou interpretaci románu Karla Čapka Hordubal. Jejím hlavním úkolem je naslouchat románem kladené otázce po člověku, nechat ji zaznívat v různých podobách a rozumět jí teologicky, a tak s ní též vstoupit do dialogu. Interpretace dochází k závěru, že román - zejména svým baladickým laděním - mistrně dosvědčuje to, že cesta člověka k sobě samému i k druhým lidem zůstává nadobro pohlcena tragikou, pokud není nesena a garantována nekonečnou a ničím nepodmíněnou trinitární láskou, jež se ze své plnosti sdílí člověku a jež tak ze sebe činí i jediný cíl lidského života. Zvláště se to ukazuje tehdy, pokud spolu s románem vnímáme cestu člověka jako cestu vzájemnosti muže a ženy.

Spojením dvoch častí POIESIS a PRAXIS do jedného celku sa autorke podarilo preukázať celý rozsah témy od najjemnejších aspektov artikulácie vlastných (pohyblivých, zložených) identít v reči človeka až po spoločensko-politický a historický dosah fenoménu, ktorý možno zahrnúť pod slovné spojenie: krajina bohatých barbarov. Alebo skôr jej zneužívaných obyvateľov? chudobných materiálne i duchom? To všetko sú legitímne otázky, ktoré s kultúrou, literatúrou a jej postavením v spoločnosti úzko súvisia. Aj napriek tomu, že neoliberálne nasmerovanie krajiny s narastajúcim podielom prekérnej práce medzi ľuďmi sa ich usiluje dostať pod kontrolu a urobiť neviditeľnými.

Po vyhlášení nouzového stavu začal filmový režisér, scenárista a spisovatel Ivan Fíla fotografovat známá i neznámá pražská místa, v této výjimečné situaci zcela osiřelá a liduprázdná. Ke každému vyobrazení napsal text - úvahy, postřehy, zamyšlení, neobyčejné příběhy z dávné i blízké minulosti - a tímto způsobem postupoval celých 66 dní. Vznikla tak unikátní kniha Nouzový stav - Zápisky cestovatele časem; 66 mikropříběhů a 105 černobílých fotografií, ve kterých autor dokonalým spojením slova a obrazu zachycuje neobvyklou dobu a nadčasovou magii okamžiku.

Svět tiskové agentury Fejk ňůs se jeví absurdním, bláznivým a leckdy jen stěží uvěřitelným. Většina z vybraných přibližně 100 domácích i zahraničních zpráv, které jsou součástí této knihy, má svůj reálný základ. Autor pouze pozměnil hlavní aktéry a dovedl celou situaci ještě víc ad absurdum. Nedílnou součástí každé zprávy je osobitý vklad reportérů tiskové agentury Fejk ňůs Jakuba Undy a Anji Al-Shaabatové. Zmiňovaní reportéři svorně bojují za lepší svět, kde nebudou provádět své "špinavé rejdy" euroskeptici, kritici migrace, tvrdošíjní zastánci klasického rodinného uspořádání a v neposlední řadě "agenti Putina", kteří jsou podle dvou výše zmíněných reportérů doslova všude. Jejich urputnost a snaha čtenáře pobaví nekorektním humorem a snad je i přiměje k zamyšlení. S předmluvou Ladislava Jakla.

Kniha polského historika Mariusze Surosze obsahuje 25 esejů věnovaných osobám spojeným s historií Československa od jeho vzniku do současnosti. I u těch nejznámějších jmen (Jan Masaryk, Emil Hácha, Klement Gottwald, Jaroslav Seifert, Pavel Tigrid) přináší jejich plastické portréty včetně různých zajímavostí, u dalších jsou zde víc známá jejich jména než život (Alois Eliáš, K. H. Frank, Milada Horáková, František Kriegel), o některých se ví nezaslouženě málo (Milena Jesenská, Jan Patočka, Toyen). Autorův pronikavý pohled ze zahraničí na významné osoby našich dějin boří stereotypní názory Poláků na Čechy, přitom však ještě víc dokáže oslovit každého z nás, kdo chce znát osobnosti a stát, jehož jsme dědici.

Knihu literárních esejů Otromundo tvoří tři části. Analýza Cortazárovy povídky Axolotl, zamyšlení nad pobytem Alberta Camuse v Čechách a úvahy o literatuře a snu. Petr Pazdera Payne (1960) si v jednotlivých esejích všímá literárních postupů a schémat jiných tvůrců a upozorňuje na skutečnosti, kterých si obvykle čtenář nevšimne anebo si je v prvním plánu neuvědomí. V textu věnovaném Cortazarovu Axolotlu upozorňuje na literární podobnosti a vlivy jiných autorů, především Borgese a Danta. Rozpoznává rovněž inspirativní místa, která se v různých obměnách v Cortazarově textu objevují. Důležitá je rovněž komparace Cortazarových motivů, například smrti, z motivy A. E. Poa. Payne zmiňuje i různé interpretace textu, které analyzuje a případně se vůči nim argumentačně vymezuje. Kapitola věnovaná Camusovi a Čechám je uvozena citátem z Cizince - příběhem, kdy si odsouzený na smrt přečte v cele tragickou zprávu z Čech, která končí vraždou. Camuse údajně téma natolik zaujalo, že jej využil i pro svou hru Nedorozumění. Payne také upozorňuje na další otisky Čech v Camusově tvorbě a domýšlí, že města, krajina a reálie se nenápadně, ale podstatně vepsala do Camusovy mysli. Dokládá to například pasážemi z Camusových Zápisníků, kde jsou zmiňovány nejen české architektonické památky, ale i hospody a například i pachy a vůně. V poslední kapitole knihy hledá autor odpověď na literární přístup k otázce, co je sen. Rozlišuje vědecký a literární přístup ke snu a uvažuje, že literatura se může ke snu a jeho interpretaci přiblížit nejvíce ze všech oborů. V této souvislosti pak Payne rozebírá snové texty a texty se snem.

Ivan Steiger je světově známým karikaturistou, jehož kresby vycházely v mnoha západoevropských a amerických novinách a časopisech. Jen ve Frankfurter Allgemeine Zeitung mu za 42 let vyšlo více než 9300 kreseb. Jeho kresba pařízku, z něhož raší křehká květina, se po roce 1968 stala ve světě symbolem pro okupované Československo. Podle svých slov autor nalezl smysl svého života až v okamžiku, kdy v exilu ztratil schopnost ho vyjadřovat slovy. O svých obrázcích proto říká, že je nekreslí, ale "píše". Nemají se tedy prohlížet, ale - jako takové malé karikatury - číst a promýšlet. Byla to Bible, zejména pak kniha Přísloví, která se mu stala ideálním zdrojem pro vlastní tvorbu, neboť i přísloví jsou vlastně takové malé slovní karikatury- Se 416 originálními autorovými kreslenými esejemi k jeho obllibené knize se tak český čtenář může seznámit až v tomto dárkovém vydání biblické knihy Přísloví. Ivan Steiger se narodil v roce 1939 Praze, absolvoval FAMU, katedru filmové dramaturgie a scénař, po sovětské okupaci 1968 idešel do Mnichova, kde působí dodnes jako autor, filmový režisér a producent, karikaturista a malíř.

Jak voní domov? Nedělní svíčkovou, chtělo by se odpovědět. Nebo snad bábovkou či vánočním cukrovím? Čím déle přemýšlíme, tím více dojmů se nám začne vybavovat. Někdy voní mrazivou nocí a vrzajícím sněhem pod nohama, jindy rozpáleným borovým lesem uprostřed léta, vlhkým podzimním listím při hrabání zahrady, svěžím jarním větrem, který šumí ve větvích. Jak voní domov Václavu Větvičkovi, trpělivému a pozornému cestovateli po vlastech českých i slovenských, se dozvídali posluchači Dobrého jitra na stanici Dvojka Českého rozhlasu 2 - a nyní se o tom dočtou i čtenáři na stránkách této knížky. Určitě voní železnicí a autorovými milovanými mašinkami, ale i silnicemi a cestami, vodou třeboňských rybníků, řeky Cidliny nebo Hamerského potoka. A určitě dojde i na ty vánoční a velikonoční vůně - byť Vánoce mohou vonět především pravidelnými odjezdy na hory a Velikonoce zase vyprávěním o vrbičkách, z nichž se dají či nedají uplést pomlázky. ? propos domov a vlasti české a slovenské: I jim je věnována jedna kapitola - u příležitosti nedožitých 100. narozenin Československa, jak říká sám autor.

Krátke eseje známeho slovenského spisovateľa Dušana Dušeka hovoria najmä o literatúre a umení. Dušan Dušek je slovenský básnik, prozaik, filmový scenárista, autor rozhlasových hier a literatúry pre deti a mládež.

Valentove krajiny nie sú komplikované a rafinované, nehrozí vám, že sa v nich stratíte, zablúdite. Ale ponoriť sa do nich možno veľmi hlboko. Sú tichým vyzvaním na cestu ak sa po nej vydáte, v tom tichu začujete hlas svojho srdca alebo aj celého vesmíru. Tie snové krajiny sú často akoby prázdne, ale nie pusté a odľudštené. Vždy v nich možno nájsť stopy, cítiť minulú alebo budúcu prítomnosť života, človeka. Na najsugestívnejších fotografiách akoby už ani nezobrazoval nejakú konkrétnu krajinu, ide skôr o akúsi esenciu krajiny podobne ako tvorcovia japonských záhrad nás do nej pozýva k meditácii o základných hodnotách života. Sú to ozajstné fotografické básne, či skôr eseje spájajúce do jedného pôsobivého celku poéziu, filozofiu a ešte niečo nepomenovateľné a ťažko zachytiteľné, lebo Ferdinand Valent akýmsi zázrakom vie premietnuť do obrazu krajiny svoje najvnútornejšie sny a túžby.

V životě se velmi často setkáváme se situacemi, které vyžadují rozpoznání identity. Musíme být schopni identifikovat své blízké a přátele, vědět, komu zaplatit dlužnou částku, na koho se hněvat za urážku či koho pochválit za dobře vykonanou práci. Také jsme si neustále vědomi své vlastní identity – víme, že se dnes musíme vyrovnávat s důsledky svého minulého jednání a to, co uděláme dnes, ovlivní život člověka, kterým budeme za několik let. V běžných situacích jsou naše postoje a hodnoty, které předpokládají identitu, přirozené a často neuvědomované. Mohou však nastat situace, které vyvolávají otázky o lidské identitě, například: Pokud vám v minulosti ublížil člověk, který se od té doby změnil a napravil, je vaše zlost stále na místě? Pokud mám důvod se domnívat, že mě nový politický režim zmanipuluje svou ideologií a přinutí dělat činy, které dnes považuji za odporné, ponesu za ně zodpovědnost? Kniha Lidské identity, lidské hodnoty přináší explicitní reflexi vztahu mezi lidskou identitou a praktickými zájmy, kterou tyto kontroverzní případy vyžadují. Autor si zde klade otázku, zda teoretická reflexe lidské identity může ovlivnit podobu našich praktických postojů a hodnot, do jaké míry může jedinec svou identitu sám utvářet a nakonec také jaká je správná podoba některých těchto postojů a hodnot.

Jeremy Clarkson, jedna z nejznámějších televizních osobností a bývalý moderátor motoristického pořadu Top Gear, jenž měl za jeho éry po světě stamiliony diváků, je velmi bystrý a taky vtipný novinář a publicista – a zajisté i ten nejvyšší a s nejvíce prořízlou pusou. Výbor z jeho článků představuje českému čtenáři pomyslnou a velmi vysokou laťku psaní nejen o autech, ale i o jiných příjemných i otravných jevech našeho každodenního života. Autor si nebere servítky před nikým a před ničím, ať je to ministerský předseda, ženská otázka, cyklisti, imigranti nebo nepořádek na ulicích. Vědomě a trefně se vysmívá především politické korektnosti, která ovládla Anglii i celou spojenou Evropu, a ukazuje opravdovou tvář lidí a stav našeho světa pomocí překotných, o to však legračnějších nadsázek. Jeremy Clarkson se narodil roku 1960 v Doncateru v hrabství Yorkshire do rodiny učitelky a obchodního cestujícího. Jako středoškolský student byl vyloučen ze soukromé školy v Reptonu za požívání alkoholu, kouření a nevhodné chování. Jeho prvním zaměstnáním bylo prodávat pro otcovu firmu plyšové figurky medvídka Paddingtona. Poté začal psát pro různé anglické listy, nejdříve lokální a pak i celostátní. Časem se vyprofiloval jako píšící odborník na automobily. Roku 1984 založil agenturu MPA, která se specializovala na testy nových vozů a pak je prodávala těm periodikům, která za ně byla ochotná zaplatit. Posléze začal psát o autech i do prestižního časopisu Top Gear a od roku 1988 se stal světoznámým moderátorem stejnojmenného pořadu televize BBC, kde s dvouletou přestávkou vydržel od roku 1988 do roku 2015, kdy byl vyhozen za to, že fyzicky napadl produkčního, který mu po celodenním natáčení nezajistil teplou večeři.

Ve čtveřici esejí, které světoznámý neurolog Oliver Sacks napsal na sklonku svého života, se jejich autor vyrovnává se stárnutím, nemocí a smrtí. V tomto krátkém bilancování nahlíží jakoby obráceným dalekohledem, ne nepodobným lékařskému mikroskopu, na své dětství, rodinné zázemí, náboženství, vlivy, které nasměrovaly dráhu jeho života.

V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud… A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele.

Desať rokov Ľuba Nemeša sr...dila situácia na Slovensku. Preto si mesiac čo mesiac sadal za klávesnicu a glosoval spoločenskú situáciu. Jeho periodicky zverejňované myšlienkové pochody zakaždým zožali ovácie internetového publika. Oprávnene. Týmto čitateľom netreba Ľubomíra „Luborga“ Nemeša predstavovať. Nebudeme ďaleko od pravdy, keď ho odvážne nazveme enfant terrible slovenskej blogovej scény. Svoj štýl začal cibriť ešte na blogu denníka Sme. Následne sa Jeho Autorstvo presunulo na portál Dailymale „Kráľovstvo dokonalosti“, odkiaľ šíril pravidelnú dávku srdu i smiechu pomedzi slzy a sople. Takmer na nikom, kto sa mihol na politickej či celebritnej scéne, neostala nitka suchá. Svoje desaťročné úsilie, našťastie, nenechal len tak poletovať v efemérnom prostredí onlajnu. Upravil texty, vyhodil balast, vylepšil nadávky, učesal, zremastroval, zmenil font, doplnil chýbajúci kontext a diakritiku a pridal nový, nikdy nepublikovaný materiál. Dostávame kroniku našej krajiny ako žiadnu inú, takú, ktorá baví pri čítaní, no prežívať ju bavilo už menej. Kroniku krajiny, v ktorej to ide, zdá sa, od desiatich k piatim. Pri spätnom pohľade zistíme, aké zlatunké problémiky nás svojho času zlostili. Uvedomíme si, ako spoločenská klíma rokmi hustla. Varovanie: Nebude to prechádzka ružovým sadom. S vysokou pravdepodobnosťou nám o dekádu aj súčasnosť bude pripadať ako milý lapsusík, nad ktorým sme si nemuseli lámať hlavu. Neklesajme na duchu. Ako hovoria montypythonovci: Vždy si treba všímať svetlé stránky života. Ak s tým súhlasíte, kniha je pre vás. Pretože autora humor rozhodne neopúšťa ani v temných časoch.

Předkládaný svazek shromažďuje několik esejů o české literatuře vzniklých za posledních 40 let. Střídají se v něm stati o jezuitské próze 17. století a Komenském, o české avantgardě, vždy nazírané v kontextu ostatních evropských avantgard oněch let, o Holanově tvorbě zkoumané z neobvyklého hlediska tematického (dopisy, pohlednice, telegramy…), či o několika Hrabalových románech ze sedmdesátých let, až po angažovanější kritické příspěvky zaměřené na současné dění, jejichž cílem je objasnit jak tajemná léta v činnosti M. Kundery, tak neutěšený stav bohemistiky v Itálii a (v důsledku toho) i velmi nekvalitní literární překlady z češtiny. V knize se prolínají – tak jak by se podle autora mela pěstovat zdravá literární kritika – podrobnější rozbory s volnějšími divagacemi, dlouhodobé vyhlídky i detailní záběry, zapomenuté postavy (jako pražský Nemec Paul Adler a jeho krátký román Totiž) i přední osobnosti jako Komenský a jeho Labyrint světa, K. Teige nebo V. Nezval (a jeho půvabná Valerie a týden divů). Především však v knize mají neustále svrchovanou převahu rozkoš z textů (i těch třeba druhořadých a pozapomenutých), okouzlení básnickým slovem a ony pozemské vášně, jež tolik fascinovaly avantgardní generaci meziválečnou: koláž, film, tradice černého románu, manekýny, „rozmnožený“ obraz ženy, Fantômas…

Slavné eseje „Poprava oběšením“, „Jak jsem střílel slona“, „Uvnitř velryby“, „Lev a jednorožec“, či recenze na Obratník Raka Henryho Millera a Mein Kampf Adolfa Hitlera patří mezi 51 textů, které George Orwell napsal v letech 1928 až 1941. Ve svých publicistických dílech vystupoval nejen jako myslitel a homo politicus, ale především jako člověk vztahující se k druhým, „a fellow human being“; zabýval se sociálními, ekonomickými, a především obecně lidskými otázkami. Jeho eseje dodnes nabízejí příklad, jak lze k životu, myšlení i psaní přistupovat jednoduše a ryze, a staví na přesvědčení, že bez ohledu na ideologie je potřeba zůstat slušným a čestným člověkem. Plánovaný čtyřsvazkový projekt nakladatelství Argo, nazvaný Eseje I.–IV., bude obsahovat celkem 241 esejí, včetně Orwellových literárních recenzí a proslulých novinových sloupků „As I Please“. V této podobě se bude jednat o nejúplnější, nejširší a naprosto vyčerpávající souhrn Orwellových esejí v češtině.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Výber umenovedných štúdií, úvah a básní všestranného nizozemského umelca a teoretika umeniaTheo van Doesburg (1883—1931), vlastným menom Christiaan Emiel Marie Küpper, bol abstraktný avantgardný umelec, architekt, teoretik umenia, autor manifestov a kritík modernej architektúry, zakladateľ konštruktivistického hnutia De Stijl a od roku 1917 redaktor rovnomenného časopisu, ale pod pseudonymami I. K. Bonset a Aldo Camini aj dadaistický básnik a provokatér. Vo svojich statiach o výtvarnom umení a architektúre, v umeleckých a literárnych manifestoch, v kritikách súčasnej európskej architektúry, v mnohých prednáškach a napokon aj vo svojich experimentálnych literárnych textoch formuloval v priebehu zhruba pätnástich rokov myšlienky, ktoré v dvadsiatom storočí zásadným spôsobom ovplyvnili chápanie moderného stavania i výtvarníctva. Spoločne s Pietom Mondriaanom formuloval program tzv. nového stvárňovania (neoplasticizmu) a sám sa zasadzoval za dynamizáciu umeleckého výrazu, ktorá by bola v súlade so životom moderného človeka. Ako autor spisu Základné pojmy nového stvárňujúceho umenia (1925) vplýval aj na orientáciu nemeckej umelecko-remeselnej školy Bauhaus. Prvý slovenský výber z Van Doesburgovho písomného diela prináša prierez tvorivým myslením tejto výnimočnej osobnosti modernej nizozemskej, ale aj svetovej kultúry.

Kniha esejí o slávnom dramatikovi.Peter Altenberg (1859 – 1919) patrí životom i tvorbou k najoriginálnejším autorom modernej rakúskej literatúry. Vytvoril svojrázne, umelecky jedinečné dielo s neopakovateľným pohľadom na človeka a jeho život. Altenberg je básnik bežného života. Tohto „lačného rybára na brehu oceána všedného dňa" priťahoval pôvab každodennosti, objavovanie „malej" skutočnosti obyčajného dňa. Preslávil sa krátkymi prózami, stručnými tesanými škicami, impresiami, novinárskou beletriou, kurzívami, postrehmi na okraj dňa. Sám ich nazýval extraktmi života, črepinami, autogramami a telegramami duše. Sú to často pravé básne v próze, bez dekoratívnosti a krasorečnenia, s geniálnou kompozíciou, vyhraneným krédom, ľudsky účastným, filozoficky hlbokým a kriticky prenikavým. Výber z rozsiahlej tvorby tohto „posledného trubadúra a minnesängra" sa usiluje zachytiť celé jej rozpätie. Od impresionistického opojenia životným momentom, lásky k žene a dieťaťu, až po reflexie životného filozofa a kritika. Len málo diel zo svetovej literatúry sa čitateľovi prihovára tak sviežo a bezprostredne, a iba neveľa próz vie na malom priestore povedať tak veľa o človeku, živote, kráse vecí, krajiny, o radosti, tragike a najmä o zážitku duše.

Slýcháme je kolem sebe – poletují v tramvajích a hospodách, sociální sítě je milují a některá to dotáhla až do médií. Novotvary jsou nejpádnějším důkazem, že čeština žije a každým dnem se mění. Díky této knize budete nejen chápat, „o čem je to vlastně sakra řeč“, ale taky se královsky pobavíte. Hacknutá čeština přináší výběr toho nejlepšího, co Martin Kavka za deset let sesbíral v internetovém slovníku Čeština 2.0. Společně s lexikografem Michalem Škrabalem vybral více než 3 000 novotvarů, které jsou živelnými svědky naší doby. Ať už se týkají alkoholu, politiky, sexu či jakékoli jiné stránky života, všechny je spojuje láska k češtině a radost z její hravosti. V knize si také přečtete zpovědi osobností, pro něž je mateřština pracovním nástrojem i vášní: od břitkých postřehů bohemisty Jiřího Marvana po desatero nekorunovaného krále českého Twitteru Petra Kukala.

Obsahom publikácie je rozsiahly výber 490 listov z korešpondencie príslušníkov slovenského nadrealistického hnutia, ktorú autori a zostavovatelia prevzali z verejných a vybraných osobných literárnych archívov. Svojím rozsahom a spracovaním ide o jedinečný vedecký a vydavateľský počin, ktorým sa otvára priestor na podrobné preskúmanie najväčšieho avantgardného hnutia v dejinách Slovenska. V listoch a ich komentároch sa odhaľujú nielen historické a literárne súvislosti, pri čítaní listov sa tiež dostávame do súkromia a zázemia, v ktorom spisovatelia žili, tvorili a pracovali. Vedecký a zážitkový rozmer je podporený farebným rozlíšením priamych textov listov a komentárov, ako aj doplnkovými oddielmi publikácie: obrazovou prílohou, kalendáriom, historickými dokumentmi, slovníkom osôb a publikácií, vďaka ktorým sa aj napriek nadštandardnému rozsahu čitateľ v texte dobre orientuje a získava komplexný prehľad.

evätnásť známych a aj v dnešnej dobe relevantných esejí C. S. Lewis nebol len známy spisovateľ a majster písaného slova, ale aj obdarovaný prednášateľ a komunikátor. Počas svojho tvorivého života napísal množstvo esejí, článkov a prednášok, ktoré po jeho smrti vychádzali v rôznych zbierkach a vydaniach, najmä vďaka poctivej edičnej práci Waltera Hoopera - osobného sekretára a správcu Lewisovej literárnej pozostalosti.Kniha Bremeno slávy je prvé slovenské vydanie takejto zbierky a obsahuje devätnásť najznámejších esejistických textov C.S.Lewisa: Bulverizmus alebo „Ako (ne)myslíme v dvadsiatom storočí“Účinnosť modlitbySlony a peľ papradíBoh na lavici obžalovaných„Odporná červená vodička“Teória humánneho trestuUžší kruhJe teológia poéziou?Všetko sa začalo obrazomZázrakyMýtus sa stal skutočnosťouO čítaní starých kníhNaša viera a mimozemské civilizácieNáboženstvo: realita alebo náhrada?Krutodlakov prípitokPrerieknutiePokusy na živých tvorochPrečo nie som pacifistaBremeno slávy

Hoci názov knihy napovedá niečo iné, dvojica britských autorov napísala prekvapivo optimistickú knihu o našej civilizácii. Tú si cenia natoľko, že podľa nich stojí za to pokúsiť sa ju zachrániť. V roku 1900 bola väčšina obyvateľov Západu na svoju civilizáciu hrdá. Vedeli, čo predstavuje a verili jej. Dnes sa tento pocit stratil. Je to najmä preto, že šesť ideí, na ktorých sebavedomie Západu stojí, zažilo storočie neustálych útokov. Západná civilizácia pretrváva dlhšie ako akákoľvek iná v minulosti alebo v súčasnosti – je oveľa úspešnejšia v ekonomickom, vojenskom či politickom zmysle, ale aj vo vede, technológiách a umení. Zlepšuje sa zdravotných stav jej obyvateľov, rastie ich bohatstvo, dĺžka života a zrejme aj pocit šťastia. Veľkú časť týchto úspechov môžeme pripísať na vrub šiestim základným ideám – kresťanstvu, optimizmu, vede, ekonomickému rastu, liberalizmu a individualizmu. Tieto idey však už Západ nespájajú ani neinšpirujú a jednotlivcom nedávajú sebaistotu nevyhnutnú na spoločný postup, akokoľvek neuvedomelý. Namiesto toho vidíme evidentný príklon ku kolektívnej samovražde, v našich dejinách hlboko zakorenený už od roku 1914. Dá sa vystopovať v upadajúcej dôvere voči každej idey, ktorá kedysi inšpirovala Západ a celý svet. Našťastie, lepší pohľad na šesť faktorov ukazuje veľkú húževnatosť, s akou odolávajú útokom. Väčšina dnešného nepriateľstva voči týmto ideám je založená na módnych, ako bol napríklad Freudov pohľad na ľudskú prirodzenosť, ktorý vedecké dôkazy medzitým vyvrátili. Aspoň teoreticky by dômyselnejšia syntéza šiestich ideí mohla ponúknuť Západu cestu, ako ho zbaviť jeho úzkostí a zvýšiť jeho integritu. Ale v praxi? Táto facsinujúca kniha sa pokúša nájsť odpoveď.

Když se řekne Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, tak mají jasno jak fanoušci slavného alba Beatles z roku 1967, tak i posluchači Českého rozhlasu. Pod tímto názvem byl v letech 2005 až 2019 vysílán pravidelný týdeník hudebního publicisty Jiřího Černého, který v něm formou krátkých vzpomínek prokládaných písničkami umožňoval nahlédnout do svého soukromí i zákulisí své práce. I ve druhém výběru z komentářů, tentokrát z let 2010 až 2014, vzpomíná na své dětství, zajímavé události, jichž byl účastníkem, a zejména na lidi, s nimž se potkal. Jak naznačuje název knihy, nečiní tak podle předem daného harmonogramu, ale na přeskáčku, jak ho vysílané písně inspirovaly a jedna vzpomínka vyvolávala druhou. V knize se opět setkáte s hudebníky, sportovci, prezidenty, ale i se zahradníky, knihovnicemi, učiteli nebo posluchači a pořadateli Černého poslechových pořadů. Dozvíte se, co měli společného T. G. Masaryk a Petr Skoumal; kdo vymyslel slovo rozhlas; jaké jídlo si Jiří Černý přál po uplavání 3800 metrů, ujetí 180 kilometrů na kole a uběhnutí maratónu v jednom dni; jakou písničku si pouštěl před výslechy na Státní bezpečnosti; proč se Václav Havel podepisoval v jejich soukromé korespondenci někdy jako Kuchař a jak se hodí hudební terminologie u zubaře v Benátkách.

Ústředním tématem této sbírky esejů a zamyšlení jsou slova. Jak slova používáme? Jak pestrý svět prostřednictvím nich vidíme? Čím nám slova pomáhají a jak jimi lze ublížit? Co vypovídají o nás samotných? Autor odkrývá život slov, jejich symbiózu s člověkem, jejich proměnu. Zjistíme, že skryty ve slovech se nacházejí nečekané souvislosti. A ty nám umožňují vidět obvyklé věci z neobvyklého úhlu pohledu. Knížka čtenáře vytrhne z uspěchaného dne, pobaví a snad i obohatí náš pohled na běh života v jeho nejrůznějších podobách. Vždyť hrát si s jazykem je nejlepší způsob, jak jazyku (i nám samotným) porozumět. Tématem autorských ilustrací je jazyk jako mřížka přikládaná na svět, abychom si jej rozčlenili a orientovali se v něm.