Teoretik Karel Teige ve dvacátých letech minulého století použil slovní metaforu divadlo ulice pro pulzující, dynamický vizuálně-akustický děj, který se tou dobou odehrával v centrech větších měst. Měl tím na mysli nejen všudypřítomný dopravní lomoz a ruch, ale i novou urbánní ikonografii, kterou tvořily vývěsní štíty, portály obchodů, osvětlené výkladní skříně, fasádní velkoplošná reklama a blikající neony. Výkladní skříně s rafinovaně aranžovaným zbožím neušly pozornosti surrealistů, kteří obdivovali jejich absurdní a vynalézavé sestavy, světelné iluminace byly blízké experimentům konstruktivistů, reklamy a nápisy vycházely z moderní typografie a osvědčených postupů, jak získat pozornost kolemjdoucích a flanérů.Pro pochopení meziválečného modernismu představuje ono pomíjivé divadlo ulice klíčové téma, přesto se tato oblast nestala nikterak rozšířeným námětem pro odborné studie. Tato kniha se snaží najít průsečík mezi obchodem a uměním, mezi nízkým a vysokým, mezi popkulturou, komerční propagací a nezávislou tvorbou. Publikace obsahuje pět odborných studií, které reklamní praktiky prezentují v kontextu výtvarného umění, architektury, fotografie, filmu a nových technologií spjatých s elektrifikací měst. Místně a časově se studie soustřeďují na rámec Československa vymezený lety 1918-1938 s výběrovými odkazy na evropské relace. Textovou část doplňuje bohatá obrazová dokumentace vycházející z rešerší dobových periodik, archivů, soukromých i veřejných sbírek. Jako určitý anachronický prvek je do knižního bloku vsazen na průsvitném papíře soubor dvaceti kreseb Evy Koťátkové, který rozvíjí zkoumané téma na hranici mezi pragmatismem obchodu a křečovitou krásou surrealismu. Grafika Adéla Svobodová. Kniha vychází s podporou Grantové agentury ČR v česko-anglické jazykové mutaci.

V pozdní modernitě se požadavek tvořivosti a originality, spojené s vytvářením něčeho nového požadavek vyhrazený do té doby zejména umění stal čímsi všeobecně vyžadovaným. Aby také ne, vždyť stálý růst produkce nezbytně vyžaduje její permanentní inovaci i estetizaci a součástí trhu se stala také produkce zážitků! Je jasné, jaké důsledky na proměnu samotného pojmu i podobu umění může mít a má vznik a rozvoj kulturního průmyslu, obstarávajícího tyto komodifikované zážitky v rozsahu od televizní produkce po turismus. To činí problematiku vztahu scénování a umění zvlášť naléhavou. Tak bylo také důvodem pro napsání knihy Scénování a umění přesvědčení, že je důležité, ba nutné odlišit jistý druh tvorby druh, pro který snad můžeme vyhradit název i status umění od všeho ostatního, co se dnes pokládá za kreativní. V té souvislosti odlišuje autor také umělecké scénování od všeobecného scénování, které je pro dnešní svět příznačné.

Světoznámý egyptolog a kulturolog Jan Assmann (* 1938) se přibližně od přelomu tisíciletí mimo jiné soustavně věnuje obrazům Egypta v postrenesanční evropské kultuře, zvláště na poli literatury či esejistiky (např. u Thomase Manna či Sigmunda Freuda) a v hudebně dramatické tvorbě (např. u Händela, Verdiho či Schönberga). Jeho brilantní rozbor Kouzelné flétny třetího velkého enigmatického díla naší kultury vedle Shakespearova Hamleta a Leonardovy Mony Lisy nabízí obsahový i žánrový klíč ke zdánlivé zmatenosti operního děje a umožňuje pochopením historických souvislostí oživit plnou estetickou působivost díla pro současnost. Kouzelná flétna uvádí na jeviště rituál, který se před diváky nejenom odvíjí, ale také je subtilně a přitom intenzivně vtahuje do rituálního dění. V tom tkví jádro estetické ideje, na níž opera spočívá a z níž vyplývá vše ostatní, tedy jazyková a hudební dramaturgie díla. Je to myšlenka jedinečná a geniální; nevím o jiné opeře, jež by byla pojata takto kompletně jako výkon rituálu byť jsou vztahy mezi operou a rituálem obecně vzato těsné a v raných italských operách často nacházíme jednotlivé rituální scény, například výstupy zaklínání duchů nebo obětování. Přestože Kouzelná flétna v tomto propojení rituálu s operou dosahuje naprostého úspěchu, nemělo dílo v tomto ohledu žádné předchůdce a nenašlo ani následníky.

Vrcholné dílo moderního amerického psychologického dramatu z roku 1947. Příběh odehrávající se po válce ve francouzské čtvrti New Orelansu sleduje hluboce niterný život citlivé a iluzí plné Blanche DuBoisové, přijíždějící navštívit svou vitální sestru Stellu, která se provdala za primitivního hrubce Stanleyho Kowalského. Ve chvíli kdy si žena poznamenaná smrtí homosexuálního manžela myslí, že našla štěstí v novém vztahu, dojde k zborcení veškerých iluzí. Hra v překladu R. a L. Pellarových vychází jako 93. svazek edice D.

Jak se dívat na svět, na život, na události, na situace a na lidské konání? Jako na divadlo. A proč ne? Zvolil jsem sice přístup prostřednictvím metafory performance, ale jsem si vědom, že na řadu jevů, příznivci dramatismu nazíraných prizmatem divadla či performance, se dá hledět i jinak. Didaktik může i bez prizmatu divadla sledovat ve třídě jevy, které jsem sledoval já. Volba metodologie ale byla mou záležitostí, Volil jsem to, co je mi blízké. Metafora divadla nabízela dobré otázky k pozorování a diagnostice jednání. Josef Valenta Divadlo se během své předlouhé existence naučilo výše zmíněné vnímat, pečlivě reflektovat, prozkoumávat. Tak nemohla nevzniknout otázka, zda analytické nástroje, jimiž divadlo zkoumá člověka, mohou být použity i mimo divadlo. Tedy ne při práci na tom, co budeme hrát a co tím chceme říci, ale při mimouměleckém zkoumání lidského chování, myšlení a prožívání. Divadlo se svými nástroji reflexe lidí a jejich životů a jednání je úspěšné. Analytická složka divadelní práce je evidentně evoluční výhodou. Kdyby nefungovala dobře, divadlo by nesporně zaniklo nebo by jen živořilo. A dramatikovo dobírání se podstat toho, o čem píše, a divadelnické dobírání se podstat toho, jak drama transformovat do scénické podoby, nese jisté shodné rysy s dobíráním se podstat jak v běžném životě, tak dokonce i ve výzkumu. Divadla jako prostředku poznávání se v polovině 20. století důkladně chopily vědy o člověku a pokusily se z této metafory učinit instrument svého výzkumu. Zejm. díky jménům Burke, Goffman či Turner se tzv. dramaturgická metafora etablovala v metodologii výzkumů sociálních interakcí. Tím ovšem její historie nekončí a téma je živé i dnes. A o tom pojednává kniha, kterou právě držíte v ruce. Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.(* 1954 v Brandýse nad Labem) Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v doplňujícím studiu výchovnou dramatiku na pražské DAMU. Dále absolvoval řadu kurzů (aplikovaná sociální psychologie; interaktivní divadlo; dramaterapie; outdoorové aktivity apod.). Přednáší na katedře pedagogiky FF UK, na katedře dramatické výchovy DAMU a na dalších vysokých školách. Odborně se zaměřuje na didaktiku osobnostního a sociálního rozvoje/výchovy, pedagogiku a psychologii dramatické hry, paradivadelní edukační činnosti, scénologii a sémiotiku mimodivadelního chování, dramaticko-performační pojetí edukace a výzkum div-dram uměním. V rámci soukromé pedagogické praxe se věnuje oblasti komunikačních témat pro veřejně vystupující profese, přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a supervizní činnosti v těchto oblastech. V nakladatelství KANT vyšla jeho Scénologie krajiny (malá řada edice Disk, 2008) a Scénologie (každodenního) chování (velká řada edice Disk, 2011).

Podtitul publikácie slovenského operného kritika a publicistu Vladimíra Blaha (1943) presne vystihuje jej obsah. Autor v diele venovanom stálici svetového operného repertoáru podrobne sleduje príbeh populárneho Pucciniho diela. Približuje dobový kontext a literárny námet, podľa ktorého vzniklo libreto Bohémy, pozornosť venuje hudobnej stránke diela a jeho miestu v rámci tohto žánru. Cez zrkadlo kritiky aj vlastné divácke zážitky systematizuje inscenácie Bohémy na slovenských operných javiskách i v zahraničí z pohľadu ich umeleckého významu. Pre lepšiu orientáciu autor prikladá aj súpis najvýznamnejších svetových nahrávok Bohémy. Monografické dielo Vladimíra Blaha, milovníka talianskej veristickej opery, je zaujímavým a praktickým sprievodcom jednou operou pre každého nadšenca, sprievodcom, ktorý zároveň otvára dvere do sveta opery.

Slovenský výber, ktorý zostavila Michaela Jurovská, prináša Claudelove ťažiskové texty pre divadlo v preklade Karola Strmeňa (Saténová črievica), Ladislava Franeka (Zvestovanie), Jely Krčméry-Vrtelovej (Jana z Arku na hranici) a zostavovateľky výberu (Poludnie životov, Kniha o Krištofovi Kolumbovi). Dopĺňajú ho štúdie Sone Šimkovej a Ladislava Franeka, ako aj Kalendárium Claudelovho života a tvorby z pera Michaely Jurovskej. Paul Claudel (1868 – 1955) patrí k pilierom francúzskeho kultúrneho a duchovného života v dvadsiatom storočí. Hlavný predstaviteľ druhej vlny symbolizmu vo francúzskej poézii s Paulom Valérym, autor Piatich veľkých ód, Kantáty pre tri hlasy, hymnických spevov Corona Benignitatis Anni Dei či básní v próze Poznávanie východu, zároveň predstavuje s Bertoltom Brechtom a Luigim Pirandellom ústrednú trojicu dramatikov – novátorov v svetovom meradle. Strhujúca básnická obraznosť sa uňho spája so zmyslom pre stavebnosť drámy, latinský duch s barbarskou nespútanosťou i s rafinovaným pretavením podnetov východných filozofií a umenia, veľkolepé kozmické videnie a cítenie s komickým. Navzdory bolestným ponorom do konfliktov ľudského srdca, ducha a zmyslov, do zápasov duše s telom Claudelove hry sú sugestívnym podobenstvom o opodstatnenosti našej existencie v stvorenom svete a ľudskej lásky, spájajúcej sa s obetou a láskou k Bohu. Francúzsko gotických katedrál a Panny Orleánskej, španielske Zlaté storočie s objavmi a dobýjaním Nového sveta, utrpenie Afriky, baroková Praha, Čína zmietaná boxerským povstaním začiatkom 20. storočia – Claudelove dramatické texty sa vyznačujú mimoriadnou šírkou a rozmanitosťou záberu a ich dejiskom je celý svet. Minulosť tu nie je oprášená relikvia ani exotické dekórum, ale živá zložka prítomnosti a budúcnosti. Konfrontácia a syntéza rozmanitých kultúrnych a myšlienkových prúdov vyúsťuje do vízie federovanej zemegule v znamení plodného spolunažívania všetkých krajín a národov.

Monografia Dagmar Inštitorisovej Jozef Ciller. Čítanie v mysli scénografa sa zaoberá tvorbou prof. Jozefa Cillera (1942), ktorý patrí medzi najúspešnejších slovenských divadelných scénografov, venuje sa však aj kostýmovej tvorbe, televíznej a filmovej scénografii, architektúre, dizajnu či paradivadelným akciám, výstavám a eventom. Za svoju tvorbu získal viacero ocenení ako - zlaté medaily na Pražskom Quadrienalle 1975, 1983, zlatú medailu na Trienalle v Novom Sade 1974 a i. Monografia má dve časti. Obrazová časť pozostáva takmer zo 70 výtvarných návrhov a ich realizácií doma a v zahraničí. Osobitosťou koncepcie sú anotácie k scénografiám v slovenskom a anglickom jazyku, ktoré sú zároveň ich filozofickým základom. V textovej časti je každá kapitola tematicky zameraná tak, aby prostredníctvom rôznych optík poukázala na hlavné znaky tvorby Jozefa Cillera v jeho divadelnej aj v inej umeleckej tvorbe, vrátane teórie scénografie. (Kapitoly ako Scénografia ako metafora v akcii, Scénografia ako akcia, event a fantázia, Čechov ako impresia a realizmus, Moliere ako dynamizmus baroka a stoicizmus klasicizmu, Shakespeare ako prítomnosť renesancie atď.) Príloha DVD s ukážkami z tvorby J. Cillera (teatrologické práce; scénografie pre eventy a iné paradivadelné aktivity; ukážky z filmových dokumentov a televíznych vystúpení; fotografie z amatérskych a bábkových inscenácií, kompletné súpisy divadelných, filmových, televíznych, teatrologických a iných diel J. Cillera a prác o J. Cillerovi a použitá literatúra..

Jeden z najvýznamnejších poľských dramatikov 20. storočia. Predznamenal existencializmus i absurdnú drámu, jeho poetika miešania žánrov a foriem je blízka postmodernému vnímaniu sveta. Prvé knižné vydanie Witkiewiczových hier na Slovensku prináša tituly Nové oslobodenie, V malej kúrii, Chobotnica, Šialená lokomotíva, Blázon a mníška a Matka. Hry dopĺňajú štúdie Barbory Ertlovej a Ladislava Volka a podrobné kalendárium.

V roce 2018 slaví 60. narozeniny Laterna magika. K této příležitosti vzniká tato výjimečná obrazová publikace. Laterna magika se v ní otevřela, pomalu a opatrně, médiu fotografie. Laterna magika se totiž nerada dává zaznamenávat, jako každé živé umění. Martin Beck se nejprve seznámil s Malým princem. Pokračoval nahlédnutím do duše hrdinů Podivuhodných cest Julese Verna. Jeho objektivem ožil a na až na dřeň zůstal odkryt příběh fotografa Eadwearda Muybridge, který vypráví inscenace Human Locomotion. Hravý a roztančený Cocktail 012 – The Best of nám dovolil zachytit v pohybu dynamiku a geometrii a nakonec Kouzelný cirkus, ikonická inscenace, ale spojuje generace, se vší radostí i smutkem, které život a velká přátelství přinášejí.

Štúdie: Martin Bernátek, Tatiana Brederová, Lenka Dzadíková, Marek Godovič, Milo Juráni, Ľubica Krénová, Eva Kyselová, Tatjana Lazorčáková, Marek Lollok, Martin Macháček, Nina Malíková, Martina Mašlárová, Iva Mikulová, Nora Nagyová, Jitka Šotkovská, Martina Ulmanová, Michal Zahálka Odborný garant kolokvia a zostavovateľ: Mgr. art. Karol Mišovic, PhD. Lektorovali: prof. PhDr. Zuzana Bakošová - Hlavenková, PhD., doc. Mgr. Peter Christov, Ph.D. Aká je umelecká spolupráca a nadväznosť po definitívnom rozdelení Československej republiky? Akým spôsobom sa udržiavajú vzájomné väzby a do akej miery nachádzajú dnes umelci uplatnenie v krajine, ktorá bola kedysi ich spoločnou vlasťou? Tieto a mnohé iné otázky boli nosnými témami medzinárodného odborného kolokvia venovaného česko-slovenským divadelným vzťahom, ktoré bratislavský Divadelný ústav zorganizoval ako prvé zo série stretnutí v rámci blížiacich sa osláv storočnice vzniku prvej Československej republiky.

V prvom vydaní knihy sa autor sústredil na počiatky nemeckého a maďarského divadla v meste (1557 – 1918); na vznik československého štátu a na formovanie základov slovenského profesionálneho divadla v partnerstve s českým divadlom (1918 - 1938). Od stredoveku po rok 1945 sleduje významné udalosti v histórii mesta, ale aj historické premeny v európskom rámci. V historickom a spoločenskom vývine sa kontakty nemeckého, maďarského, českého a slovenského divadla vyrovnávali s viacerými obmedzeniami a problémami. Každé spomedzi nich sledovalo svoje záujmy a vlastné národné priority, ktoré často prevyšovali umelecké ambície. Na tomto stave sa podieľali obyvatelia mesta, ktorí uprednostňovali svoj aktuálny národný status. Na počiatku v rakúsko-uhorskom, po vyrovnaní v uhorskom formáte, no ani v potrianonskej úprave územného usporiadania štátov sa priority vo svojej podstate zásadne nezmenili. V lokálnych pomeroch išlo o to, aby na počiatku dve, neskôr tri národné spoločnosti mohli spoločne využívať divadelný dom v meste s dohodnutým domácim poriadkom. Týmto spôsobom sa formovala multikultúrna koexistencia, nie ako potreba, ale nutnosť. Autor Divadelných letopisov v ich rozšírenom vydaní na roky 1945 - 2017 rekonštruuje a interpretuje proces profilovania slovenského profesionálneho divadla, jeho udomácnenie sa v meste, ktoré sa vrátilo na geopolitickú mapu predvojnovej ČSR. V podmienkach, aké sa utvárali pre kultúru v Československej republike, bez niekdajších obštrukcií a zápasov o holú existenciu, nastal čas budovať divadlo výlučne v medziach vlastnej autonómie v tých priestoroch, v ktorých sa predtým delili o miesto pod reflektormi tri divadelné kultúry. Teraz divadlo sa namiesto konfrontácie národných azimutov konfrontovalo s vlastnou tvorivou schopnosťou, ale aj s tým, v akom stave zanechal interiér divadla jeho posledný správca. Autor sleduje sedemdesiat rokov slovenského profesionálneho divadla v troch vývinových fázach podobnou metodikou, akou rekonštruoval predchádzajúcu štvorstoročnú históriu. Autorove reflexie sú paralelne porovnávané hodnoteniami iných kritikov, ktoré sa publikovali vo výročných publikáciách divadla. Povojnový spoločenský pohyb poznamenali dramaturgickú orientáciu divadla, ale aj vnútorné pohyby v jeho umeleckom organizme, ktorý reagoval na vplyvy a udalosti vyvolané väzbami vyplývajúcimi z impulzov a nariadení dobovej kultúrnej politiky. Týmto zámerom sa napĺňa autorovo rozhodnutie otvoriť trinástu komnatu košického divadla. Ponúka s týmto zámerom možnosť čitateľovi nahliadnuť aj do svojho privátneho trezoru, pozrieť sa na „svet pseudokonkrétnosti ako na šerosvit pravdy a klamu“.

Původ německé truchlohry (tiskem 1928), nejrozsáhlejší souvislý text Waltera Benjamina (1892–1940), podává unikátní výklad barokní jevištní i výtvarné alegorie – a činí tak jazykem plným aluzí, vnitřní dynamiky a neočekávaných obratů, nutících čtenáře nahlédnout hloubku povrchu a umění neumělosti. Walter Benjamin dnes bývá nejčastěji označován za filosofa kultury či teoretika médií; sám se ale možná chápal především jako teolog obrazu a jazyka, teolog, který poznává různá náboženství, ale k žádnému nepatří jednoznačně, a hovoří o božském, ale nekáže je. Vedle nového překladu tohoto klíčového textu moderního myšlení svazek obsahuje také dějová shrnutí hlavních barokních truchloher a medailony autorů, rukopisné materiály a dokumenty k Benjaminově neúspěšné habilitaci, jmenný i věcný rejstřík a reprodukce barokních grafik, na které Benjamin v textu odkazuje.

Nemecké divadlo dosahuje posledných štyridsať rokov nepretržite takmer v každej inscenačnej oblasti úroveň, ktorá je v medzinárodnom meradle výnimočná. Práve tejto prekvitajúcej divadelnej kultúre vďačí Nemecko za pozoruhodne vysoký počet skvelých hercov, režisérov, scénografov a v nedávnych rokoch aj umelcov z oblastí video umenia a filmu. Dominantnou postavou však v týchto rokoch ostáva režisér. V podnetnej a poučnej knihe ponúka uznávaný divadelný historik Marvin Carlson podrobný rozbor umeleckej kariéry, pracovných postupov a najvýznamnejších inscenácií desiatich popredných režisérov tohto dôležitého obdobia nemeckého divadla.

Monografia Milan Čorba je snahou o vytvorenie portrétu mimoriadnej osobnosti slovenskej scénografie. Obsahuje množstvo kostýmových návrhov Milana Čorbu, fotografií z divadelných inscenácií, televíznej a filmovej tvorby, sprevádzané jeho myšlienkami, ktoré odzneli v rozhovoroch, článkoch, knihách alebo, a to je pre nás to najvzácnejšie, uchované na návrhoch vo forme vlastnoručných poznámok k pripravovanej práci. Tvorbu Milana Čorbu a spoluprácu s ním predstavuje plejáda významných divadelných a filmových umelcov, teoretičiek a teoretikov: Nadežda Lindovská, Eugénia Sikorová, Jozef Ciller, Martin Huba, Ľubomír Vajdička, Vladimír Mlčoušek, Martin Šulík, Petr Weigl a Boris Kudlička. Zostavil Ján Kocman.

A szerző a SZEVASZ-korszakból származó szövegeket gyűjtötte kötetbe, amelyet kézbe véve az olvasó szellemi-gondolati párbeszédet folytathat a szerzővel. Minden keserű csalódás ellenére Gágyor Péter mélyen hisz az emberben. Hiszi, „hogy még jőni fog…”, vagy talán már nem is hiszi, csak valahol a lelke legtitkosabb zugaiban reméli, de azért megpróbál ő is hozzájárulni. Kihívás ez a kötet. Az olvasónak az együttgondolkodásra, vitára, a színházi alkotóknak az esetleges színpadi próbálkozásra.

Peter Himič vo svojej práci zachytáva najvýznamnejšie udalosti divadelného života Prešova od jeho začiatkov, cez pestré a plodné medzivojnové obdobie až po vznik prvého profesionálneho divadla roku 1950. Dokladá, že Prešov mal vo svojich divadelných dejinách niekoľko významných a výnimočných projektov, ktoré presahovali rámec regiónu a zostávajú zapísané aj v dejinách slovenského neprofesionálneho divadla. Vo svojej práci sa opiera o bohatý informačný materiál rozličnej proveniencie (historické dokumenty, dobová publicistika, memoárová literatúra, administratívne zápisy a pod.), pričom sa mu darí vytvoriť plastický, odborne erudovaný obraz o metamorfózach divadelného života spomínaného mesta predovšetkým v prvej polovici 20. storočia. Pozoruhodné na koncepcii monografie je autorovo úsilie prepojiť regionálnu divadelnú kultúru na pohyb slovenského divadelného umenia v rozličných historických periódach. Práca má svoj význam pre vlastný región Šariša, no zároveň je prínosná aj v nadregionálnych súvislostiach, v spoznávaní celého komplexu národnej divadelnej kultúry. Roky budovania profesionálneho divadla v Prešove boli poznačené zápasom o žáner, o jeho podobu a existenciu. Tento dlhý a zložitý proces autor teatrologicky aj kulturologicky pomenováva a syntetizuje. Vytvára rozsiahly obraz nielen o divadle, ale aj o meste, regióne a ľuďoch, ktorí v ňom žili a tvorili.

Dráma 2012 vzchádza ako knižná podoba rovnomennej súťaže pôvodných dramatických textov v slovenskom a českom jazyku, ktorú organizuje Divadelný ústav Bratislava. Publikácia obsahuje tri hry, ktoré sa dostali do finále súťaže Drama2012.

Publikace je věnovaná Hlávkově divadelní tvorbě. Ta byla jeho hlavním zájmem; napsal řadu původních her a osobitých autorských adaptací, z nichž některé byly divadelní událostí nejen ve své době, ale hrají se s úspěchem dodnes, jiné zatím zůstávají širší i odbornou veřejností neobjeveny. Kniha přináší mj. Hlávkovy hry Benátská maškaráda, Kavalír Páně a Paní Studánka, ukázky z jeho her Panama, Světáci a Jazzové varhany (dosud nepublikováno), z avantgardní revue Dona Kichotka, ale i průřez Hlávkovými novinovými články či rozhlasovými přednáškami o divadle. Výběr a uspořádání obsáhlého materiálu je prací prof. Vladimíra Justa, který je také autorem obsáhlé úvodní portrétní studie Smrt jako téma i osud. Hodnotí v ní skutečný, často nedoceňovaný význam M. Hlávky pro české drama a divadlo 20. století, pozornost věnuje také jeho spolupráci s jedním z největších českých režisérů Jiřím Frejkou. Knihu doplňuje bohatý fotografický materiál, bibliografie Hlávkova díla i ohlasů, připravená Fr. Knoppem. Skutečnou lahůdkou je samostatně neprodejná audio-vizuální příloha s výňatky z Hlávkových inscenací s Eduardem Kohoutem, Rudolfem Hrušínským, Karlem Högrem, Olgou Scheinpflugovou, Václavem Vydrou a dalšími herci naší přední scény.

Publikace Jevištní technologie v 21. století se primárně věnuje moderní strojní jevištní technologii, kterou však vnímá v kontextu jejího historického vývoje i prostředí divadelní budovy. Název knihy, evokující sice zaměření na nejnovější trendy oboru, tak záměrně vystihuje i tento druhý rozměr jejího obsahu, zabývající se existencí současné jevištní technologie v širších souvislostech. První polovina je zaměřena na zasazení jevištní technologie do divadelního prostoru, kodifikaci jejího názvosloví a shrnutí její historie zejména ve vazbě k mašinérii barokního divadla, věnuje se však také divadelní budově jako celku a pojmenování i funkci prostor, které se v ní nacházejí. Součástí této části práce je představení referenčních projektů divadelních budov, které jednak rámcově zastupují jejich současnou typologii a jejichž jevištní technologie byly postaveny či rekonstruovány v 21. století. Uvedené příklady poskytují příležitost následně zobecnit problematiku stavby a rekonstrukce divadelní budovy a jevištní technologie. Ve své druhé části publikace nabízí podrobný technický rozbor jednotlivých existujících zařízení strojní jevištní technologie, systémů jejich pohonu a způsobů jejich ovládání. Na třídění informací o jevištní technologii je přitom s ambicí o zprostředkování přehlednější cesty jejího poznání nahlíženo novým způsobem, oddělujícím samotné systémy pohonu od podstaty funkce jednotlivých zařízení. Stranou nezůstává ani oblast provozu, obsluhy a údržby jevištní technologie. Závěr je věnován zamýšlení nad využitím a budoucností jevištní technologie. Jako součást knihy vznikl unikátní obrazový doprovod, názorně doplňující její textovou část.

Hollywood. Továrna na sny exportující dokonalý americký produkt do kinosálů v nejzapadlejších koutech světa. Zájem o průmysl v pozadí, fascinující příběhy, šokující souvislosti, ale i drobné trhlinky v jinak perfektních úsměvech hrdinů z plakátu, poháněly zvědavost autorů, filmových kritiků, Václava Rybáře a Matěje Svobody, sezonu za sezonou už přes dvacet let. Cílem této knihy není zkazit vám vzpomínky na oblíbené filmy a démonizovat Hollywood jako takový, jen si rozšíříte obzory, abyste uměli své oblíbené filmové trháky milovat se vším všudy. S hvězdami hodnými i zlými, v časech dolarové hojnosti i účetního nedostatku, při mentálním zdraví i myšlenkové nemoci. Dokud vás smrt nerozdělí.

Ani sláva a úspěch nejsou zárukou šťastného života. Zdraví, láska, fungující rodina, úcta a respekt druhých a selský rozum jsou hodnoty, které nepořídíme za všechny peníze světa, a každému z nás tu a tam zkomplikují život nějaké trable, ať už drobné, náročnější či osudové. Kultura byla vždy významnými umělci a osobnostmi přímo nabitá, a čím usilovněji se snažili své soukromí bránit, tím víc samozřejmě zájem fanoušků stupňovali. Tváře některých jsou notoricky známé, jejich jména si ale leckdy už ani nevybavíme, takže pátrání po jejich osudu čas proměnil téměř v detektivku. Poznejte zákulisí dramatických osudů lidí, kteří nám svým talentem a prací celý život přinášeli radost. Ivan Luťanský – Laďka Kozderková – Petr Svojtka – Jiří Hrzán – Libuše Šafránková – Petr Novák – Eva Jakoubková – Vladimír Dlouhý – Boris Rösner – Nina Divíšková – Michal Pešek – Klára Jerneková – Jiří Šlitr – Jiří Grossmann – Darek Vostřel – Eva Olmerová – Tomáš Holý – Jaroslav Drbohlav – Eva Čeřovská – Vlastimil Brodský – Vladimír Menšík – Jan Libíček – Anna Letenská – Zorka Janů – Světla Amortová – Vilém Besser – Čestmír Řanda – Jana Březinová – Martin Štěpánek – Václav Lohniský – Jana Robbová – Jiří Štaidl – Karel Svoboda – Luděk Nekuda – Zuzana Šavrdová – Josef Hlinomaz – František Vicena – Milan Neděla – Iveta Bartošová – Jiří Pomeje – Stanislav Procházka ml. – Vlasta Mészárosová – Jiří Růžička – Jiří Wimmer – Jana Nováková – Vladimír Hrubý – Miloš Willig – František Husák – Zora Kolínská – Milan Chladil – Michal Tučný – Karel Zich

Potěšení číst, radost listovat Oslavují je básníci, opěvují zpěváci, zobrazovali je pravěcí lovci i výtvarníci avantgardních směrů. Ženská ňadra byla od úsvitu věků předmětem obdivu, uctívání, fascinace, ale i humoru a radosti. Pro miliony mužů jsou zosobněním krásy, jsou klasickým symbolem věčnosti života i mateřské lásky.

Egy ?meghökkentően izgalmas és tanulságos könyv a bulvársajtó felszíne mögött alig látható amerikai filmbirodalomról. A siker neve Oscar szerzőjétől. A ricsei születésű Adolph Zukortól és a tolcsvai William Foxtól a modern amerikai sikergyárosokig és Rupert Murdochig terjed a nagy stúdiók regényes története. Ki kicsoda a filmfővárosban, melynek a sztárok csak az arcát adják, nem a lelkét, de még az agyát sem. Mi a stúdiófőnökök, producerek, az ügynökök és a sajtósok helye és szerepe a hierarchiában? A szerző sosem elégszik meg a tudnivalók gondos összefoglalásával. Megnyerő őszinteséggel és minden politikai elfogultságtól mentesen ír olyan izgalmas dolgokról is, hogy németek vagy magyarok alapították a filmbirodalmat, hogy mi az igazság a hollywoodi producerek kicsapongó életmódjáról és alacsony intellektusáról, igaz-e, hogy Hollywoodot európai zsidó bevándorlók alapították és igazgatják napjainkban is? És közben a fantasztikus sikertörténetek: a két magyar származású stúdióalapító hullámvasút-élete, Lew Wassermann, aki a Hollywood királya nevet is kiérdemelte, Michael Ovitz, az ember, akinél Tom Cruise és annyi más világsztár kilincselt, Robert Evans és Don Simpson, az amerikai filmgyártás dúvadjai, és a többiek – kiváló elmék és féktelen szenvedélyek a világsikerek hátterében.

The motto Národ sobě – “From the Nation to Itself” – inscribed over the proscenium arch of Prague’s National Theatre symbolizes the importance theatre holds for the Czechs. During the National Awakening of the 19th century, theatre took the place of politics, becoming an instrument of national identity in the hands of the revivalists. In what was then part of a German-speaking empire, the Czechs devised a complex and evocative theatre language made up of allegory, allusion, juxtaposition, games, wordplay, legend, history, illusion and music. A sophisticated avant-garde theatre flowered in Czechoslovakia between the wars, and became a symbol of independence during the Nazi occupation. It survived Socialist Realism and Stalinism to blossom again in the “Golden Sixties” when Prague became “the theatre capital of Europe” (Kenneth Tynan) and a generation of theatre and film directors (Radok, Grossman, Schorm) and playwrights (Havel, Kundera, Topol) were at the forefront of the Prague Spring. Reprisals took place after the 1968 Soviet invasion when, under “normalization,” hardline Communists tried to silence the voices of the ‘60s; thousands were forced into internal and external emigration. The theatre culture, however, flexible and experienced from previous repression, again provided a basis of opposition to totalitarianism. For two decades it operated in the provisional spaces of culture houses, studios, gymnasiums, bars, trade union halls, art galleries and living rooms. Strategies were devised and implemented to bring freedom back to the theatre and society. A strong sense of justice and ethics intensified the mutual commitment of theatres and audiences, leading the way to the Velvet Revolution of 1989 and the installation of a playwright as President.

Od antické tragédie k postdramatickému divadlu: v sedmi přehledně strukturovaných kapitolách představuje Andreas Kotte dějiny evropského divadla od starověku po současnost. Všímá si impulsů, novinek i rušivých zlomů ve vývoji divadelního umění stejně jako proměn podmínek, v němž probíhal: kde leží kořeny divadla? Rozprostírá se v jeho dějinách mezi 6. a 10. stoletím vakuum, a bylo tedy koncem středověku a v renesanci objeveno znovu? Základní historická příručka nabízí nejen chronologický průřez epochami evropského divadla, ale také cílí na jeho ústřední otázky a problémy.

Máte pocit, že morálka a etika sa vytratila z našich životov? Že otvorením mediálneho priestoru sa z mnohých filmárov a televíznych režisérov stali drzí vykrádači našich súkromných životov? Renomovaná slovenská režisérka Yvonne Vavrová s bohatou medzinárodnou filmovou a televíznou skúsenosťou v zahraničí radí, ako sa vyhnúť mnohým etickým a morálnym dilemám pri nakrúcaní. Rieši otázku použitia skrytej kamery, tajného nahrávania, použitia dronov, výhrady svedomia, poučeného súhlasu, prezumpciu neviny, vytrhnutia z kontextu, manipulácie, extrémnych situácií, voyerizmu, etického správania sa k zvieratám na pľaci, verejného záujmu a množstvo ďalších eticky problematických tém pri filmovaní. Autorka sa opiera o slovenské, české aj anglické Etické kódexy verejnoprávnych televízií. Praktickým prínosom práce je analýza niektorých vybraných situácií, ktoré sa priamo či nepriamo dotýkajú etiky práce režiséra pri nakrúcaní dokumentárnych a hraných filmov. Kniha, ktorá okrem návodu je aj morálnym kompasom každého filmára, definuje postavenie režiséra ako najvyššie kompetentného a zodpovedného pracovníka pri dodržiavaní etických a morálnych princípov. Kniha bola ocenená Tvorivou prémiou Literárneho fondu.

Hra P. Handkeho v roce 1966 působila jako jeden z největších skandálů evropského divadla, neboť v ní nabourává veškeré konvence správně napsaného dramatu i divadelních postupů, skryta je v ní silná kritika života šedesátých let. Cílem hry však není pouhá provokace, zkoumá především funkci divadla ve společnosti, pro kterou vzniká.

Kniha Arnolda Aronsona, profesora divadelních studií Columbia University v New Yorku, systematicky, kvalifikovaně a přitom velmi čtivě mapuje vývoj amerického alternativního divadla. Vrací se k jeho kořenům, výstižně charakterizuje široký kulturní, společenský i umělecký kontext jeho vzniku a zejména poučenými a kritickými analýzami seznamuje čtenáře s jeho nejvýznamnějšími osobnostmi, soubory a inscenacemi. Aronson sleduje jak vnější podmínky rozvoje americké divadelní avantgardy, tak vlivy zakotvené uvnitř uměleckého vývoje, jako byly myšlenky a umělecké postupy Marcela Duchampa, Gertrude Steinové, Antonína Artauda či Johna Cage. Postupné zakořeňování těchto postupů sleduje autor na příkladě experimentů v Black Mountain College, happeningů (například Alana Kaprowa), či v díle Living Theatre. Aronson dále připomíná kolektivní duch 60. let, vznik a existenci Open Theatre, vznik rituálního divadla a postupného jeho přerodu do divadla performancí, jako je Schechnerova Performance Group, nebo Serbanovy divadelní experimenty v LaMaMa. Kniha zachycuje, jak se v 70. a 80. letech avantgardní hnutí dále štěpí, performance se individualizuje, od rituálu se na jedné straně vrací k estetizaci jako v dílech Roberta Wilsona, Richarda Foremana a Wooster Group, a dále k extrémním projevům tzv. "body art" na pomezí masochismu a sebepoškozování, i individuálním performancím zakotveným v autobiografické sféře performera (Spaulding Grey, Laurie Anderson).