V pořadí již třetí sborník ukázek prací studentů katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU je mnohočetnou pozvánkou ke společnému snění o budoucích filmech. Tyto fragmenty snů však již mají svůj řád, jsou pokusem o jejich výklad, jsou již dovedně a poučeně psány jazykem srozumitelným nejen zasvěcencům z řad filmařů, ale i všem, kteří se zajímají o proces, který předchází vzniku filmového díla. Sborník, stejně jako jeho dvě předcházející podoby, byl vytvořen výhradně společnými silami studentů, jejich společnou synergií, která tak vlastně předjímá a naplňuje společnou snahu filmařů zachytit představy o filmu a jeho pomíjivost zafixovat v čase. Návod. Plán. Skica. To všechno může být scénář. Něco, co jednou rukou sahá po literatuře, druhou po filmovém obrazu a touží být obojím. To vše do chvíle, než se scénáře ujme režisér. Studenti Katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU napíšou každoročně desítky scénářů, ale jen málokdy se divákovi filmů naskytne možnost do těchto plánů nahlédnout. Třetí vydání sborníku KSD vám tyto texty mladých a talentovaných autorů přináší. Publikace tentokrát mapuje školní roky 2015/2016 a 2016/2017. Pojďte se přesvědčit, že i film je stavba, která nevzniká ze vzduchoprázdna.

Výpravná publikace kolektivu autorů, mezi nimiž jsou historici, teoretici umění, teatrologové a výtvarníci představuje 230 dohledaných malovaných opon českých divadel na území ČR. Jsou mezi nimi opony profesionálních i amatérských scén především činoherních a hudebně dramatických souborů. Najdeme zde však i opony vytvořené pro konkrétní divadelní inscenace a opony loutkářských divadel. Všechny opony mají umělecko- historický popis. Až na výjimky jsou představeny prostřednictvím obrazového materiálu. Nejstarší přírůstek je datován rokem 1783, nejmladší pak rokem 2015. Opony jsou řazeny abecedně podle míst. Publikace navazuje na první již rozebraný díl vydaný stejným editorem (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) v roce 2010.

Divadlo jako chrám, divadlo jako lidová slavnost, divadlo jako model pro nové uspořádání společnosti. Polské divadelní studio Reduta (zal. 1919) bylo jedním z reformních divadel, která se kromě inscenačních experimentů zabývala hledáním zcela nových modelů společenského uspořádání. Jan Jiřík analyzuje ve své knize kořeny tohoto jevu, který pojímá v antropologické perspektivě jako vyústění hluboké společenské změny, zastřešené termínem modernismus, a fungování Reduty popisuje jako modernistickou utopii.

Tematický záběr divadelních her autorů mladší generace, nacházejích se v tomto souboru a představujících to nejlepší ze současného rumunského dramatu, je velmi široký. Alina Nelega nám předkládá jakousi zpověď uvězněného bývalého nacistického zločince (Desatero přikázání podle Hesse) a reflexi posledního půlstoletí rumunských dějin (Amalia dýchá zhluboka). Formálně naprosto odlišná je bezčasá meditace nad jedním vyčerpávajícím vztahem Mihaie Ignata (Krize aneb Ještě jedna pohádka o lásce), postavená na tradičním konceptu, kdy se On a Ona seznamují, flirtují spolu, znesvařují se a fyzicky atakují. První ze dvou téměř absurdních dramat Lii Bugnar pojednává o svízelném životě prostitutek (Kosti pro Otta), druhé přibližuje setkání Muže a Ženy na pozadí bizarních okolností (Sněhulák).

„V deväťdesiatych rokoch 20. storočia sa ťažisko Rancierovho myslenia presúva k estetike, k histórii a teórii umenia. Aj v prácach z tohto obdobia však presvitá jeho záujem predovšetkým o politické účinky umeleckých diel. Estetika a politika tak tvoria dva základné piliere väčšiny Rancierových prác. Akčný rádius tohto mysliteľa je však oveľa širší a jeho prístup je výsostne interdisciplinárny. Vďaka tomu môže byť inšpiratívny nielen pre filozofov, humanitných či spoločenských vedcov či pre teoretikov a kritikov umenia, ale aj pre samých umelcov a umeleckých pedagógov. Kniha esejí Emancipovaný divák objasňuje viaceré tézy rozpracované v Rancierových predchádzajúcich dielach a zároveň citlivo reaguje na aktuálnu situáciu v súčasnom umení: v maliarstve, sochárstve, konceptuálnom umení, ale aj vo fotografii, filme a v neposlednom rade aj v divadle. Naň Ranciere nazerá nielen ako na umelecký druh či ako na umenie s mimoriadne dlhou tradíciou, pri ktorom sa „telá dávajú do pohybu pred zhromaždeným publikom“. Vníma ho aj v oveľa v širších spoločenských a politických súvislostiach – ako performanciu, ktorá môže mať množstvo podôb, či ako spektákulum – predstavenie sveta vo všadeprítomných médiách.”

Kniha je prvním dílem monografické řady s názvem "Osobnosti české scénografie" navazující na přerušenou řadu publikací, kterou vydával Divadelní ústav v letech 1970 - 1989 v edici "Režisér - scénograf" (například František Tröster, Josef Svoboda, Jan Sládek, Karel Svolinský nebo Marcel Pokorný). Díla řady scénických a kostýmních výtvarníků, navzdory jejich významu pro výtvarnou podobu českého divadla byla mimo komplexnější publikační záběr, proto je tato monografická řada velmi cenným studijním a dokumentačním materiálem. Z tohoto důvodu se Institut umění - Divadelní ústav rozhodl v této tradici pokračovat. První monografie z této řady je věnována Josefu Jelínkovi, jehož tvorba kongeniálním způsobem propojuje vysoce uměleckou výtvarnou hodnotu s řemeslným zvládnutím profese. Vedle odborné studie Heleny Albertové (současně s českou verzí v anglickém překladu Julka Neumanna) obsahuje rozsáhlý soupis díla, dokumentující Jelínkovu tvorbu po celou dobu jeho čtyřicetiletého působení jak na území České republiky, tak v zahraničí. Hlavním těžištěm publikace je bohatá obrazová část představující kostýmní a scénické návrhy z autorova osobního archivu a Scénografické sbírky IDU.

Byl jednou jeden dům… na rohu Mánesovy a Třebízského ulice na pražských Vinohradech. Poutavý příběh nejen tohoto domu a jeho obyvatel, ale i celé pražské čtvrti, zajímavých Vinohraďáků, známých i méně známých a také historii několika divadelních souborů s touto čtvrtí spjatých vypráví spisovatelka a „první dáma černého divadla“, která prožila v tomto domě celý svůj život. Překotná doba více než uplynulé stovky let dala vzniknout v této pozoruhodné pražské čtvrti příběhům přímo strhujícím.

Ladislav Čavojský (1932 – 2014) patril ku generácii prvých vysokoškolsky vyštudovaných slovenských divadelných vedcov. Jednou z konštantne prítomných línií v jeho výskume boli analýzy uvádzania inonárodnej drámy do nášho kultúrneho kontextu. Čavojského pohľad na túto oblasť bol literárny aj divadelný, teda komplexný a poučný nielen pre historikov, dejiny literatúry a divadla, ale aj pre prax, pre režisérov, hercov i dramaturgov. Kniha prináša výber štúdií týkajúcich sa udomácňovania dramatickej spisby Shakespeara, Moli?ra, Goldoniho, Goetheho, Gogoľa, Ostrovského a Ibsena na Slovensku a rozbory jej súdobého inscenovania. Túto obsahovú os určil sám autor. Aktualizovať, dopísať po súčasnosť svoje staršie texty, žiaľ, už nestihol. Napriek tomu sú cennými zdrojmi pre štúdium dejín slovenského divadla.

Když Steva Jobse propustili začátkem 90. let 20. století z Applu, koupil prakticky neznámou grafickou společnost Pixar. Aniž by ho osobně znal, zavolal jednoho dne mladému právníkovu s diplomem z Harvard – Lawrenci Levymu. Přesvědčil ho, aby mu pomohl postavit Pixar na nohy. Levy však firmu najde na pokraji bankrotu. Až poté, co mu její zaměstnanci pustí pár záběrů ze vznikajícího Příběhu hraček, rozhodně se pracovní nabídku přijmout. Kniha Příběh studia Pixar popisuje, co všechno dělo dál, a přináší dlouhou řadu naprosto nových informací, které s jedním z největších úspěchů z dějinách Hollywoodu souvisejí. Příběh studia Pixar se odehrává střídavě na burze v Silicon Valley, v hollywoodské továrně na sny, v sídle společnosti Disney, v advokátních kancelářích i investičních bankách. Zároveň je portrétem přátelství dvou mužů, trvajícím až do chvíle smrti jednoho z nich.

Svět na divadle ukázat, a celý… Jedná se o nejnovější publikaci ediční řady Eseje, kritiky, analýzy, která přináší soubor studií a kritik teatroložky a kritičky Jany Patočkové. Výbor ze statí významné teatroložky a divadelní kritičky Jany Patočkové zahrnuje její texty z doby, kdy v šedesátých letech působila v redakci časopisu Divadlo, dále období samizdatových příspěvků pro časopis O divadle a její tvorbu za posledních třicet let, kdy psala pro odborná divadelní periodika (Svět a divadlo, Divadelní revue, Divadelní noviny, Czech Theatre) a sborníky. Svazek je pojmenovaný po jedné ze statí zahrnutých v knize. Editorka a autorka doslovu Eva Stehlíková o Patočkové napsala: „Její kritiky i studie se vyznačují vysokou náročností, dokonalou informovaností, s níž spojuje současné dění na scéně s historií inscenace her, pečlivou pozorností k jednotlivostem a bezpečnou hierarchizací hodnot. Velkým zážitkem je i čtení jejích polemik s dnešní kritikou, kterou často usvědčuje z povrchnosti, pohodlnosti a neznalosti kontextu. Čtenáři se tu nabízí velmi osobní svědectví o divadle od šedesátých let do dnešního času i svědectví o kritické odpovědnosti a stálosti etických kritérií.“ Edice Eseje, kritiky, analýzy přináší výbory z děl významných českých divadelních kritiků a teoretiků, včetně studie o autorovi, anotované a komentované bibliografie a dalšího obsáhlého aparátu.

Divadlo a etika je titul odborné recenzované kolektivní monografie, jejímž cílem je prezentace původních příspěvků autorů z řad pedagogů, doktorandů i studentů všech kateder Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (DAMU). Smyslem celofakultní kolektivní monografie je zkoumat, jaká je etická role divadla v současném souběhu několika globálních krizí, jakým způsobem se v dnešním divadle realizují etické principy a etická dilemata, jaké etické výzvy představuje současné divadlo pro tvůrce i diváky (účastníky) a jaké podmínky dnes umožňují vnímat a realizovat divadlo jako prostor etické kultivace.