Otec české literatury faktu Miroslav Ivanov svým typickým poutavým způsobem popisuje největšího českého básníka Karla Hynka Máchu, autora Máje. Jaký byl Máchův život, jaký byl jako student, jako milenec i jaké byly jeho poslední dny. Kromě svého vyčerpávajícího bádání nahlíží Ivanov i do básníkových dopisů a deníků.

J. W. Goethe, obecně známý hlavně jako autor Fausta, byl nejenom dramatik, ale i básník, romanopisec, přírodovědec a rovněž politik – poradce tehdejší vrchnosti. Jeho autobiografie proto daleko přesahuje hranice životopisného textu. Jejím jádrem je jakási osobitá interakce soukromé osoby J. W. Goetha a prostředí, situace a doby. Referování o tomto vzájemném působení je velice podrobné – proto je text tak rozsáhlý. Jeho poutavost spočívá hlavně v dramatičnosti všeho, co se tu děje jaksi pod hladinou zdánlivě neutrálního referování. Má se všeobecně za to, že podobná „autobiografie“ ve světovém písemnictví vlastně neexistuje. Je jedinečná z jakéhokoli hlediska.

Hlboko ľudské a objavné postrehy o živote na našej planéte bez akýchkoľvek predsudkov predstavujú len jeden aspekt knihy Ako som sa naučil rozumieť svetu. Popritom sledujeme celoživotnú púť lekára, vedca, humanistu a otca rodiny, ktorý aj v pokročilom veku neváhal skúmať príčiny rôznych epidémií priamo v centrách ich výskytu. Rosling si uvedomuje, že pokrok a blahobyt posledných desaťročí prichádzali len pozvoľna s každou novou generáciou a vyšším vzdelaním. Sám načrel aj do vlastného rodokmeňa a priznal sa, že jeho prastarí rodičia pri čítaní len slabikovali, babička prala v cementovej výlevke a otec sa ostýchal vkročiť do moderného hypermarketu. A to hovoríme o Švédsku dvadsiateho storočia. Boli to predovšetkým fakty, ktoré pomohli Roslingovi vysvetliť, ako funguje svet. A ešte zvedavosť a odhodlanie. Hans v knihe rozpráva, ako sa stal mysliteľom, a približuje svoju celoživotnú cestu z pohotovostnej kliniky v Mozambiku na Svetové ekonomické fórum v Davose. S hlbokou ľudskosťou a radosťou rozpráva príbehy, ktoré s rovnakou radosťou počúval celý svet.

Sebastian Haffner zažil ako dieťa prvú svetovú vojnu, v mladosti bol svedkom turbulentnej inflácie z roku 1923, radikalizácie politických strán i nezadržateľného nástupu národného socializmu. Hoci nebol politicky ani rasovo prenasledovaný, z Nemecka emigroval. Spomienky na roky 1914 až 1933, ktoré spísal roku 1939 už v Anglicku, sa našli v jeho pozostalosti. Exil mu umožnil vnímať autentické zážitky s odstupom. Pohľad mladého Haffnera na blížiacu sa katastrofu je nesmierne jasnozrivý a zároveň veľmi triezvy. Dosah politiky na život jednotlivca, vlastný vývoj i vývoj nemeckého národa opisuje bez samoľúbeho pátosu, zato však s jemnou iróniou a kde tu aj so zábleskami hnevu a vzdoru. Jeho dielo svedčí o tom, že tí, čo náročky nezatvárali oči, videli skazu už pred rokom 1933!

Antologie Čtení o Boženě němcové s podtitulem Hommage Boženě Němcové a jejím následovnicím je malým výborem z velmi rozsáhlé literatury o spisovatelce Boženě Němcové, rámovaným zhruba lety po její smrti a z druhé strany rokem 1945. Začíná velkým portrétem, jejž v roce 1870 Němcové věnovala Sofie Podlipská, a končí pracemi dvou mimořádných osobností archeoložky a estetičky Růženy Vackové a filoložky a kritičky Věry Liškové. Nejde tu ostatně jen o Boženu Němcovou, ale zvýšenou měrou také o ženy, které o ní psaly: o jejich názory a myšlenky a jejich role v české společnosti. Třiadvacet vybraných textů je připomínkou několika žen, které považovaly Němcovou za součást svého osobního a profesního života. Výsledný soubor je svého druhu archeologií paměti žen a jejich intelektuální emancipace v téměř stoletém období, které skončilo radikálními změnami, jež zasáhly do veřejného postavení žen a změnily způsoby jejich angažovanosti. V celku antologie nabývají proto na významu medailony autorek, které mohou posloužit jako další rozcestí, další impulzy pro obnovování zasuté paměti žen. Díky Boženě Němcové lze tak objevovat nesamozřejmou, ne zcela známou tradici myšlení a hledání vnitřní svobody ženiny. Závěrečný výběr z bibliografie Boženy Němcové dovedený do současnosti umožňuje zasadit texty do širšího kontextu rozprav o Němcové a také poskytnout první orientaci v nepřehledném poli psaní o této ikonické spisovatelce.

Děj autobiografického románu běloruského spisovatele Viktara Valtara se odehrává v Praze 20. let minulého století, v prostředí zahraničních studentů a politických emigrantů z Běloruska, Ruska, Ukrajiny a dalších východních zemí, zasažených občanskou válkou. Ve své knize autor dokázal neopakovatelným způsobem zachytit atmosféru první republiky očima přistěhovalce. Román je žel Valtarovou jedinou dochovanou rozsáhlejší prózou. Za autorova krátkého života publikován nebyl a jeho rukopis, objevený začátkem 90. let v Litvě, přepsal dosavadní dějiny běloruské literatury. V Bělorusku se román prvního knižního vydání dočkal teprve nedávno v roce 2009.

"Můj deník je částí mého já, která by jinak přetekla přes okraj a přišla nazmar," poznamenal si roku 1841 americký spisovatel a přírodovědec Henry David Thoreau do deníku, který si vedl čtyřiadvacet let. První český výbor z rozsáhlého díla ukazuje celou šíři autorovy osobnosti. Vedle úvah o přírodě, umění, dějinách, politice, náboženství a dokonce i sexu obsahuje také střípky z Thoreauova soukromí, "nekorektní" postřehy o ženách i vtipné historky. Myšlenkovou hloubkou, poutavostí a literární kvalitou jsou tyto zápisky významným doplněním dosud přeloženého Thoreauova díla.

"Marcipánem k jmeninám stoletého dělníka" i "městem továrních Janošíků" - tak nazval Jiří Kolář Kladno ve své básnické prvotině Křestný list. Význam vztahu jednoho z nejvýznamnějších českých básníků a výtvarníků 20. století k průmyslovému městu, v němž strávil formativní roky svého života (1925-1945), byl donedávna poněkud přehlížen či redukován. Jiří Mika ve své knize ukazuje, že pro Kolářův umělecký vývoj nebylo Kladno určující jen jako kulisa či příležitost nahlédnout (a okusit) strasti dělnického života, ale také jako místo, v němž se aktivně zapojil do společenského, kulturního a politického dění a kam se - myšlenkově i osobně - vracel i po roce 1945.

V interpretácii Jána Zambora Ján Zambor, básnik, prekladateľ a literárny vedec interpretuje slovenského básnika, folkloristu, prekladateľa, jazykovedca a predstaviteľa mesianistickej línie v slovenskom romantizme Sama Bohdana Hroboňa. V Hroboňovej poézii dominujú mystické ambície a unikátna slovotvorba.

Janko Silan (1914-1984), básnik, kňaz, žil a tvoril mimo literárnych centier, programov a skupín. Zachoval si slobodu a nezávislosť vo vnútornom exile. Musel sa vyrovnávať najprv s nepriazňou osudu (chudoba, slabozrakosť, strata matky), neskôr s nepriazňou režimu. Edita Príhodová predstavuje jeho dielo v biografickom a literárnokritickom kontexte, pričom používa interpretačnú a literárnohistorickú metódu. V monografii chronologicky sleduje jednotlivé zbierky a ukazuje, ako sa kryštalizovala autorova básnická metóda. Silanov štýl je žitou spoveďou, vyznaním bez póz, hľadaním transcendentna ako najvýraznejšej hodnoty človeka.

Edgar Allan Poe na konci života podle událostí, okolností, svědectví blízkých osob, dopisů, posledních povídek a veršů Dokumentární zpracování posledního tisíce dnů života amerického spisovatele a žurnalisty E. A. Poea v letech 1847-1849. Autor na základě dokumentů, v češtině dosud neznámých, provází čtenáře závěrem Poeova života a jeho poslední tvorbou. Líčí spisovatelův marný boj s alkoholismem. Vyvrací pověst, že Poe po smrti své mladé ženy netvořil. Zabývá se otázkou, proč a jak Poe zemřel i jaký byl svět americké literární žurnalistiky v období před Občanskou válkou. Smutný konec Poeova života poněkud připomíná stránky z jeho hororů. Kniha obsahuje bohatou Poeovu korespondenci ze závěru jeho života, ukázky jeho novinářské tvorby, poslední Poeovy básně v angličtině s autorovým překladem do češtiny, základní životní data i rodokmen Poeovy rodiny.

Kniha představuje Jaromíra Šavrdu (1931-1988), ostravského básníka, prozaika, novináře, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, disidenta a politického vězně s ohledem na jeho literární práci a občanskou angažovanost v totalitní zemi. Současně zkoumá Šavrdovo postavení v kolektivní a kulturní paměti moderní historie. Život ostravského literáta a disidenta Jaromíra Šavrdy popisuje Iva Málková nejen s ohledem na jeho peripetie a umělecky plodná období. Z hlediska literárního kontextu nahlíží autorka už do Šavrdova dětství a mládí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, kdy se utvářel jeho vztah k literatuře a vznikaly první rýmované verše. Chronologicky pak přechází k šedesátým letům, kdy Šavrda po úspěchu knihy Půjdeš, nevrátíš se, začíná působit jako svobodný umělec a profesionální spisovatel. Prosazuje se v regionálních i celostátních nakladatelstvích, pracuje jako nakladatelský redaktor a novinář v krajském deníku Nová Svoboda, kde zažije srpen 1968 a dojde ke zvratu v jeho kariéře i myšlení. Publikační i redakční činnosti Jaromíra Šavrdy už má neoficiální charakter a je soustředěna výhradně na oblast samizdatu. Autorka vychází z archivních materiálů a poprvé předkládá doklady o zázemí samizdatové edice Libri prohibiti, kterou Šavrda založil a vedl. Kniha rovněž rekonstruuje okolnosti spojené se soudy, vazbou a opakovaným vězněním Jaromíra Šavrdy a odhaluje podmínky, v nichž lidé žili v socialistických kriminálech, kde Šavrda nuceně pobýval v létech 1978-1981, respektive 1982-1984. V závěrečných kapitolách knihy Iva Málková analyzuje Šavrdovu tvorbu, která vychází v samizdatu a v exilu, a uvádí ji do kontextu československé oficiální literatury. Představuje Šavrdu také jako usilovného zastánce svobody projevu, který je po návratu z druhého věznění stále pod dozorem StB, přesto nadále opisuje a rozšiřuje své knihy a texty druhých a zapojuje se i do práce československého disentu.

Francie literární je soubor fejetonů o francouzských spisovatelích a jinonárodních slovesných tvůrcích, kteří delší nebo kratší čas ve Francii pobývali a tvořili. Jednotlivé texty jsou výsledkem několikerých pobytů v Balzakově zemi, během nichž autor pořídil také řadu fotografií, jež tyto fejetony a zároveň medailony doprovázejí. Snahou autora bylo, aby slovesný text a fotografický materiál tvořily souvztažný celek. Čtenář prostřednictvím tohoto svazku nahlédne do míst spojených s životem a dílem Balzakovým, Baudelairovým, Daudetovým, Rollandovým, Rimbaudovým, ale také Buninovým, Feuchtwangerovým, Hemingwayovým, Werfelovým nebo českých literátů Karla Čapka, Jana Čepa, Vítězslava Nezvala, Jana Palivce, Jana Vladislava, Karla Zlína a mnohých jiných.

„Verím kresťanstvu tak, ako verím, že ráno vyšlo slnko. Nielen preto, lebo ho vidím, ale aj preto, že vďaka nemu vidím všetko ostatné.“ C. S. Lewis C. S. Lewis, popredný európsky intelektuál a kresťanský mysliteľ 20. storočia fascinuje milióny ľudí po celom svete celé desaťročia. Jeho myšlienkový a literárny odkaz je predmetom odborných štúdií aj inšpiráciou pre hollywoodske trháky. Alister McGrath prináša nový a komplexný pohľad na jeho život a dielo. Po preskúmaní nových, nedávno publikovaných zdrojov odhaľuje prekvapivé skutočnosti a perspektívy. Namaľoval svojim čitateľom dôveryhodný portrét Lewisa ako excentrického génia, ktorý sa stal zdráhavým prorokom našej doby.

Sigismund Bouška (18671942) zůstával mnoho let zcela neprávem stranou hlubšího zájmu badatelů i širší veřejnosti. Splacením tohoto dluhu se stává publikace Petra Bergmanna, který s erudicí osvětluje Bouškovy životní osudy a čtivým způsobem přibližuje mnohovrstevnaté dílo jednoho z vůdčích představitelů Katolické moderny. Představuje Boušku nejen jako básníka, spisovatele, malíře, grafika, literárního a výtvarného kritika, ale také jako vášnivého obdivovatele japonských dřevorytů a obětavého kněze. Bergmann díky svému mnohaletému sběratelskému úsilí vybavil knihu více než bohatým obrazovým doprovodem, zahrnujícím také díla a úryvky z korespondence Bouškových souputníků i přátel, jakými byli například Josef Váchal, František Bílek, F. X. Šalda, Růžena Svobodová, Zdenka Braunerová či Arnold Koblitz.

(Post)moderne koncipovaná vedecká monografia kolektívu autorov pod vedením D. Inštitorisovej ponúka odbornej verejnosti, ale aj ostatným záujemcom o slovesnú kultúru poznanie, ktoré je zároveň zaujímavým čítaním o dráme, poézii, autorskej dielni tvorivej osobnosti a jej človečenskej hodnote, takisto aj o premenách doby a ich dosahu na umenie a človeka. Bibliografia pramennej i sekundárnej literatúry s evidentnou snahou o komplexnosť, sprevádzajúca jednotlivé vedecké štúdie, umocňuje fakt, že publikácia znamená cenný prínos do výskumu súčasného literárneho a dramatického umenia." prof. PhDr. Zuzana Stanislavová, CSc., literárna vedkyňa.

František Vladimír Lorenc (1872-1957) patří k našim význačným rodákům, kteří jsou ve své vlasti téměř zapomenuti. Už v mládí projevoval velké vlohy pro jazyky, politicky se angažoval, a protože mu hrozilo vězení a tříletá služba v rakousko-uherské armádě, emigroval jako mladík do Brazílie (1893). Usídlil se v jejím nejjižnějším státu Rio Grande do Sul, ve vesnici Dom Feliciano. Byl farmářem, tlumočníkem, učitelem, ředitelem školy, lékařem a byl aktivní i v dalších oborech. Lorenc patří dokonce do trojice neznámějších osobností českého původu, vedle dřívějšího brazilského prezidenta Juscelino Kubitscheka de Oliveira a Jana Antonína Bati. S manželkou měl 13 vlastních dětí a další adoptoval, ale přitom ještě našel čas na rozsáhlou literární tvorbu zejména v oblasti spirituality, poezie a otázek jazykovědných. Usiloval o záchranu jazyků původního indiánského obyvatelstva tím, že zpracoval jejich gramatiky. Brazilské prameny uvádějí, že na konci svého života ovládal 104 jazyků a jeho dílo obsahuje přes 80 svazků (např. překlady z angličtiny do portugalštiny nebo dokonce překlady ze sanskrtu do portugalštiny). Jeho překlady české poezie do portugalštiny ocenil i prezident T.G. Masaryk. Přesto, že Lorenc znal aktivně tolik národních jazyků, věnoval velkou pozornost mezinárodnímu neutrálnímu jazyku esperanto, jehož první učebnici pro Čechy vydal na svůj náklad ještě za svého pobytu v Čechách (1890). Kniha popisuje jeho dramatický život naplněný tvrdou prací a neobyčejnou filantropií a klade si za úkol vzbudit zájem o tohoto našeho velikána, podle kterého je v Brazílii nazváno např. renomované nakladatelství, jazykový institut a další instituce. Má tam také svůj památník. Lorencův dramatický život, který popisuje ve vlastním životopise uvedeném v této knize, rozsáhlé dílo a život naplněný filantropií zasluhuje větší pozornost v jeho původní vlasti než tomu bylo dosud.

Ve vzpomínkových medailonech Čtrnáctera zastavení načrtává Bedřich Fučík monumentálními tahy životní i básnické portréty svých milovaných autorů – v jednotlivých osudových zastaveních zachycuje, jak se s nimi životně sblížil a jak jejich dílo zanechalo v jeho životě nesmazatelnou stopu. Vrcholí zde jeho úsilí o syntézu života a umění i snaha bezvýhradně sloužit všem hodnotám v české literatuře bez ohledu na literární programy i ideologické postoje. Stojí tak zde vedle sebe nedílně Šalda, Březina, J. Florian, Deml, Nezval, Halas, Čep, Holan, Zahradníček a další, ač si byli zdánlivě životně i umělecky vzdáleni, a Bedřich Fučík usiluje o to, aby se z étosu a melosu života a díla svých velkých vzorů i souputníků dopátral nejen životní podstaty jejich tvorby básnické, ale zároveň směřování a smyslu českého národního osudu, jeho velikosti, malosti i tragiky. (Z knižní anotace.) Vydání je připraveno podle edice Vladimíra Binara z roku 1992 (Praha, Melantrich/Arkýř; jako spolueditor je v knize uveden M. Trávníček) s přihlédnutím k poslednímu, 6. samizdatovému vydání z roku 1987 (Praha, VBF, Dílo Bedřicha Fučíka, sv. 5).

Odborná publikácia prináša biografické údaje a literárnokritické poznámky k tvorbe bezmála stovky slovenských literárnych tvorcov, ktorí vstúpili do slovenskej literatúry vlastnou knihou po roku 1989. Okrem slovníkovej časti, obsahuje monografia aj zoznamy laureátov vybraných literárnych súťaží na Slovensku od roku 1989 až po súčasnosť, ako aj súpis najprestížnejších literárnych cien udeľovaných na Slovensku a po slovensky píšucich autorov.

Žena vzpomíná, jak se za války dostala z vlaku, který mířil do nacistického tábora smrti, jak někdo riskoval vlastní život, aby ji zachránil a vychoval, a jak nakonec našla klid a mír ve své vlastní rodině. Výtvarník, Roberto Innocenti, který knihu doprovodil svými ilustracemi patří v současné době k předním italským malířům a ilustrátorům. Kniha Příběh Eriky vychází ze skutečné události a byla přeložena do více než třiceti jazyků.

Výjimečná příležitost poznat autora slavné Zeměplochy ***** Terry Pratchett byl jedním z nejzásadnějších autorů fantastiky posledního půlstoletí. Za svůj život dokončil 41 knih, které byly přeloženy do bezmála 40 jazyků, a jeho příběhy ze světa Zeměplochy, Dlouhého vesmíru, Koberců nebo Dobrých znamení jsou dodnes láskyplně citovány čtenáři z celého světa. Když mu byla v 59 letech diagnostikována vzácná forma Alzheimerovy choroby, začal spolu se svým asistentem pracovat na vlastním životopisu – ačkoliv se zařekl, že podobnou knihu nikdy nenapíše. Rob Wilkins zaznamenal řadu Pratchettových historek, ilustrujících jeho neobyčejný život od dětství až po dospělost, od přečtení prvních knih až po psaní těch posledních, a zachytil tak tohoto výjimečného autora způsobem, který dost možná překvapí i mnoho jeho fanoušků. Dozvědí se, jaká šichta v novinářské praxi byla pro Pratchetta nejhorší, která zvířata měl v oblibě i jaké lidi rozčiloval, co v něm vyvolávalo záchvaty úzkosti i co mu naopak působilo radost nebo vedle kterého slavného spisovatele stál jednou v mládí na pisoárech. Je tu zkrátka dlouho očekávaný průvodce světem autora, který dokázal hezkou řádku podivuhodných světů sám vytvořit. ***** Portrét Terryho Pratchetta se všemi jeho chybami i libůstkami, který přátelsky pomrkává na všechny milovníky jeho fantastických příběhů. ***** Délka nahrávky: 17 hodin 52 minut

Při příležitosti 50. výročí spisovatelova úmrtí (23. 4. 1908 Hronov–7. 5. 1973 Montclair, USA) vychází v novém přepracovaném vydání Životopisný portrét Egona Hostovského z pera jeho dcery, redaktorky a překladatelky Olgy Hostovské a spoluautorů Václava Sádla a Barbory Svobodové. Spisovatel po nacistiské okupaci v roce 1939 emigroval do USA, domů se vrátil v roce 1946, ale od roku 1950 zůstal v exilu natrvalo. Jeho romány Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patřily k prvním beletristickým reflexím druhé světové války. V nápaditě komponovaných poválečných dílech využíval postupů experimentální, ale i detektivní a špionážní prózy (Nezvěstný, 1955, Půlnoční pacient, 1958). Především jsou ale prózy, počínaje románem Cizinec hledá byt (1947) přes vrcholné Všeobecné spiknutí (1961) po pozdní Tři noci (1964), reflexí traumat a odcizenosti moderního světa. Hostovského životní osudy, které formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí o emigraci, jsou v mnohém jedinečné a unikátní, v mnohém se v nich však také dokonale odrážejí dějiny 20. století. Kniha přináší také na 80 unikátních historických fotografií. Autorem koláže na obálce je Miroslav Huptych.

Reprezentatívna publikácia Pocta Pavlovi Dobšinskému k 180. výročiu narodenia Pavla Dobšinského a 150. výročiu slovenských povestí, ktorá vychádza v edícii Signum. Svoje názory na Dobšinského život a dielo vyjadrujú popredné osobnosti slovenského literárneho života (M. Rúfus, O. Sliacky, V. Mináč, D. Podracká, Ľ. Feldek, P. Glocko, Š. Moravčík a iní). Knihu zostavil O. Sliacky.

Dénes ?Zsófia: "Felkutattam mindent, hogy az Adyra vonatkozó, még nem ismert emlékezésekből megszólaltassam a kor hangját Adyról, a vele egy időben élők tanúságtételét. Valahogy azt éreztem: lecsengetés előtt ezek az utolsó percek. És sok minden járt eközben fejemben. Arra gondoltam, mennyi kutatással, találgatással jár manapság egy-egy múltbeli nagy költőnk – nagy emberünk – belső vagy akár külső élete adatainak, élményeinek felderítése… Lehet róluk eleget följegyezni? Eszembe jutott: nem igaz, hogy ami halandó, annak semmi köze a halhatatlansághoz… Így gyűjtöttem egybe az itt következő emléksorozatot, a fiatal Ady történetét, aki "kárhozottan" kóborol a "váradi éjben" majd a későbbiét is, aki ugyan eltávozott, de vissza-visszatért – utoljára 1918-ban – szeretett városába, Váradra. Az összeillesztett mozaikkövek – ha ezt kerestem, ha nem – szerelmek születésének, fejlődésének, elhalásának képét mutatják a szellemi élettel párhuzamosan; Váradon, Párizsban, Csucsán, mert "Akkor a hársak épp szerettek"

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí. Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy. Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí, nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jenž poesie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti.

,,Túl vagyunk a határon, s valami ünnepélyes megkönnyebbülést érzek'' Így kezdődik ez a harmincas években írt útinapló, amely a szerzőnek a zágrábi és a dalmáciai utazásáról szól, a kalandozásról az apai és az anyai emlékek között, a családtörténeti fölfedezésekről, az adriai tájak élvezetéről, de arról az utazásról is, amelynek során megtalálta saját énjét, tisztázta saját gondolatait.

"Aki kézbe veszi Szini Gyula Jókai életéről szóló munkáját, ne számítson szigorú irodalomtörténeti és kritikai értekezésre a regények keletkezéséről. Író ír íróról - szinte romantikába hajló életrajzot, ami, a Nagy Mesemondóról lévén szó, igencsak indokolt.Szó szerint bölcsőtől a sírig követhetjük Jókay Móric (eredetileg erre a névre keresztelték) tanulmányait, pályakezdését, sikereit és tévedéseit, egyszóval: életútját. Természetesen megtaláljuk benne az azóta legendaként közismert, történészek által többször megkérdőjelezett, sőt cáfolt motívumokat: kokárdatűzés, a Múzeum lépcsői, a szigorú és határozott Róza asszony helytállása férje mellett. S a jó barát, Petőfi alakja és a vele való konfliktus is kirajzolódik. (Na de kivel nem volt összetűzése Petőfinek?!) Bár Nagy Endre a Nyugatban úgy fogalmazott: „Szini Gyulának Szini Gyula a legméltóbb olvasója" - azért a mai érdeklődő számára sem mindennapi élmény végigtekinteni a 19. századnak ezen a széles freskóján."

Grendel Lajos Kossuth-díjas szlovákiai magyar író, a kortárs felvidéki magyar irodalom egyik legismertebb alakja, a kortárs magyar széppróza megújítója. A felvidék szlovák, cseh, német, magyar nemzetiségei a 20. század viharos történelmében épp oly könnyen válhattak üldözővé, mint üldözötteké. Grendel novellái és regényei ezeket az abszurd helyzeteket tárják föl a történelem és a benne szereplő magánemberek, családok idősíkján. Írásai erejét puritánsága, rejtett és nyílt érzelmessége és nyelvének sokszor a cinizmusig vitt iróniája adja. Önmagát realista írónak tartja, mert "A mai világ realitása olyan, hogy az ember úgy érzi magát ('89 előtt és után is), mintha egy hatalmas bolondokházában lenne kénytelen élni. Ezeket az abszurd, szürrealisztikus jeleneteket a prózáimban végtelenül realista leírásoknak tartom, mert ilyen a mi közép-kelet-európai valóságunk." (Végtelenül realista. Interjú Grendel Lajos Kossuth-díjas íróval. Nyugati Jelen. 2004. február 20.)

Slavná detektivkářka Agatha Christie na cestě kolem světa – jedinečný dobový cestopis odhaluje její nepoznanou, dobrodružnou tvář. Před sto lety, v lednu 1922, vyplula Christie na desetiměsíční pouť. Propagační obchodní mise ji zavedla do Jižní Afriky, Austrálie, na Nový Zéland, Havaj, do Kanady a New Yorku. Desítky úžasných míst, svérázných postav a strastiplných i humorných situací – to vše popsala v dopisech své matce a zdokumentovala řadou fotografií, pohlednic či novinových výstřižků. Sestavovatel titulu, autorčin vnuk Mathew Prichard, doplnil knihu o vzpomínky převzaté z jejího Vlastního životopisu.

V zápisníku z pozostalosti Alberta Marenčina sú denné záznamy datované od roku 1973 do roku 1996. Dominujú v nich úvahy o tvorbe, slobode, fantázii. „... dielo nie je jediným, ani hlavným zmyslom tvorby tak ako testament či pozostalosť nie sú hlavným zmyslom života...“ Často sa v textoch vyskytujú najbližší priatelia a ľudia s podobným osudom – Juraj Špitzer, Dominik Tatarka, Marian Váross, Alexander Matuška, Juraj Mojžiš a ďalší, s ktorými vedie dialóg, polemizuje s nimi, s ich názormi. Texty zachytávajú obdobie normalizácie, kedy bol Marenčin vylúčený zo strany a vyhodený zo Slovenského filmu. Píše o svojich umeleckých názoroch, vracia do rodiska, k vzťahu s matkou a opakovane si kladie otázku „kto som?“. „... Bol som ďaleko od domova u strýka, kde ma nik nepoznal. Spýtali sa ma. Kto si? Odkiaľ si? – a ja som musel vysvetľovať, kto som a odkiaľ som a vysvetľujúc to iným vysvetľoval som to aj sebe samému. Predstavoval som sa, niečo zavše zamlčal, niečo prikrášlil... Za niečo sa hanbil, na niečo bol hrdý. Čo všetko som zakrýval, zatajoval! Svoju lásku k mame, svoju nostalgiu – zatajoval som, že sa mi strašne cnie za domovom, že plačem za mamou, že peniaze, ktoré mi dala na utrácanie, som si schovával ako vzácnu pamiatku, že doma hovoríme iným dialektom a niekedy aj po maďarsky...“