Třetí řadová sbírka libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.

Koláž z básní a dopisů rodině. Útlá knížka je literární koláží, vydaná ke stému dvacátému výročí narození Jiřího Wolkera. Na čtenáře čeká výbor z básníkovy korespondence s rodiči nejen z období jeho těžké nemoci, prosvícené úryvky z jeho básní. Hlas nadaného a životem okouzleného mladíka, který zemřel ve svých dvaceti čtyřech letech, zazní překvapivě živě a naléhavě i dnes. Má co říci k našemu otupělému skepticismu a také k tomu, s jakou pyšnou samozřejmostí přistupujeme ke všem úžasným možnostem, které nám přináší dnešní moderní medicína a její léčebné metody a postupy. Není to tak dávno, kdy tomu bylo naprosto a zcela jinak...

S rozvojom aténskej demokracie sa v metropole Grécka začína od 5. storočia pred Kr. rozvíjať nová forma dramatického umenia. V Aténach vznikajú súťaže, ktorých obsahom sú predstavenia dramatickej tvorby. Hry a súťaže sa stávajú súčasťou sviatkov, osláv a občanom-divákom sa predvádzajú na nich dramatické, divadelné predstavenia. Drámy v tomto období, a to najmä tragédie, sa stávajú významnou záležitosťou, ktorej venujú veľkú pozornosť aj najvýznamnejší činitelia Atén. Na prípravu súťaží a divadelných scén sa vynakladajú vysoké finančné prostriedky, aby sa tak dosiahla mimoriadne vysoká kvalita predvádzaných hier. Divadelná dráma, tragédie i komédie, sa stáva kultovou záležitosťou a všeobecným meradlom kultúry starovekých Atén. Každé predstavenie sa hralo vždy iba jedenkrát, a tak predstavovalo pre divákov mimoriadny, výnimočný zážitok, s neopakovateľnou atmosférou a scénou. Verše uvádzaných drám sa po predstaveniach zapisovali a recitovali, a tak sa ďalej šírili medzi ľudí. K najúspešnejším predstaviteľom súťaží patrili i nám známi autori Aischylos, Sofokles, Euripides či Aristofanes, povestní svojou rozsiahlou tvorbou. Predstavenia, ktoré uvádzali pred zraky divákov, vždy ašpirovali na víťazstvo – dosiahnutie prvej ceny. V našej publikácii uvádzame výber troch diel z tvorby Aischyla, Euripida a Menandra, ktorý patril k mladšej generácii komických dramatikov. Tragédie Prikovaný Prometheus, Trójanky a komédia Odľud patria k najlepším drámam z tvorby týchto autorov. Publikáciu dopĺňajú štúdie Miloslava Okála Aischylos – tvorca nesmrteľných tragédií; Menandros – predstaviteľ novej gréckej komédie a štúdie Anikó Polgár. Charakteristické znaky gréckej drámy; Trójanky. Čitateľa oboznamujú vo všeobecnosti so starovekou dramatickou tvorbou a rozoberajú uvedené diela, ako aj ďalšiu tvorbu týchto výnimočných autorov antickej drámy.

Legendami o záhadné smrti opředený Orfeus pražské šedé zóny normalizačních let - Bořivoj Kopic je dostupný vydanými knihami básní, ale v naší knížce vyplňujeme místa, která ho činila jednak tajemným a jednak opomíjeným - soustřeďujeme verše mladistvé, dále verše do publikovaných knih nezahrnuté samým básníkem pro jejich erotickou - tehdy nepřijatelnou - otevřenost, přes samotným básníkem k vydání připravenou a tudíž celistvou knížku básní - podle které nazýváme celou knihu - Bakelitový svět, až po verše psané těsně před násilnou smrtí. Druhým oddílem jsou nikdy ( až na několik časopiseckých otištění) nepublikované deníky přinášející nijak nezastíraný vhled do básníkova jinak přísně střeženého soukromí, do jeho bolestí a úzkostlivých stavů.Kniha tímto způsobem poskytuje možnost seznámit se s básníkem jinak než mohl,a než chtěl on sám, učinit ve své době.

Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány a otevřeného ženského klína. Rozbolavělé duše. Pro úlevu se spěchá na hranici slov a dechu. Do Holanie? Za zlomeným slovem leží, možná, nový význam, za ulomeným dechem...co vlastně? Co vlastně o tom tam víme? A tak se vraťme raději k těm slovům, ohýbaným, spojovaným, lámaným a trhaným. Ne, že by nás bolela méně než přervaný tep, ale, na rozdíl od vylité krve, zůstávají. Člověk, to jsou dva: Marcela...Pátková Edice poesie Host, sv. 81.

Po debutové sbírce Polykat peří (Pavel Mervart, 2019) přichází Josef Kučera s druhou sbírkou, která nese název Nežádoucí účinky ticha. Dominantním motivem sbírky je ticho, které je na straně jedné symbolem klidu, prostoru pro vnitřní bilancování a reflexi, na straně druhé je však nevyhnutelně zdrojem možného neporozumění a napětí, které je mnohdy v básních reflektováno. Tematicky i graficky navazuje na předchozí sbírku Polykat peří, avšak přináší básně s konzistentnější poetikou a civilním výrazem. Sbírka obsahuje jak básně dosud nepublikované, tak básně, které byly v mezidobí publikovány časopisecky v Hostu, Tvaru, Revue Pandora a Protimluvu.

Milí člověčí, "Šachovnice zvaná svět, by mohla mnohé vyprávět." Symbolika je klíčem k pochopení zákonitostí fungování částí v celistvosti širšího vnímání. Šachy - Hra Všeho-míra. Změnila se časomíra. Figurky - hráči - vedení. Taju-plné vědění. Šachovnice světa. Stačí jedna věta. Sbírka Šacho-tvorní VRANÍCI, dává možnost hravou formou nalézt odpovědi na otázky dlící hluboko v nás. Grafická stránka básní je sama o sobě návodem a průvodcem, kde a jak hledat. Doporučuje se (k) lístkům v čajovnách, kávě - trávě - hravě.

Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano! Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné: Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco. Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.

Autorova nová básnická zbierka s podtitulom "Ticho a tma, svetlo a hluk". V zbierke je viac ako 50 básní, na zhruba 160 stranách, opať v českom aj slovenskom jazyku, zosumarizovaných z autorovej tvorby za posledných 6-8 rokov.

Po předchozí trilogii básnických sbírek NU CO, LEDA ŽE a TAK JO (vydal RADIX 2015 a 2016) pokračuje autor v mapování citlivosti a paradoxnosti naší doby. Je to dynamická výpověď o naší tmě, o nedostatečnosti svítání… Jsou tu i oběti, o kterých se mlčí… Je tu hledání slov, která se brání svědectví… slov, která zrála na jidášově větvi, která touží po pointě, jež je někde v hodně nejistém nebi… nebi zářícím pod hlínou posledního dne. Je tu i jidáš, houpající se vysoko na nebi a rozhazující neubývající obnos třiceti stříbrných…

Básnivé a poetické dramatické dílo našeho významného básníka je považováno za vrchol českého impresionistického dramatu. Vychází jako 33. svazek edice D.

Křehká novela o setkání veterána španělské občanské války Františka se španělskou studentkou Carmen, která pátrá po dávných osudech zapomenutých bojovníků. Společně, i když každý po svém, hledají odpověď na otázku, co nutí muže jít bojovat do cizích zemí? Ideály? Touha po dobrodružství? Láska? Na motivy skutečných osudů českých interbrigadistů napsala oceňovaná spisovatelka Markéta Pilátová, známá především svými romány z prostředí Latinské Ameriky.

Svazek básní klasika české poezie vychází v České knižnici již potřetí. Jde o upravenou reedici předchozích vydání (1997, 2002), obsahující vedle Máje a dalších proslulých textů také autorovy prvotiny, německy psané básně a verše z jeho próz. Svazek uspořádal a komentoval Miroslav Červenka, edičně připravila Marta Soukupová, současné vydání aktualizovala Markéta Selucká.

Je až zajímavé, kolik bolesti v sobě taková lidská duše má, a ještě zajímavější je, k čemu všemu dokáže člověka donutit a také jej i změnit. Samozřejmě na bolest každý pohlíží z jiné stránky dle vlastních zkušeností. Může se jednat o bolest fyzickou anebo v horším případě duševní. Tak či tak se dá říct, že i přes veškeré rozdíly je bolest vždy stejná v tom, že se od dané duše odráží jako světlo v zrcadle, a právě tyto odrazy se básnická sbírka snaží zachytit.

„Často se říkává, že moderní poezie je – na rozdíl od poezie psané v minulosti – natolik uzavřená sama v sobě, že pomalu ztrácí běžné čtenáře a stává se četbou hrstky zasvěcenců, nakonec často jen básníků samých. Jen stěží bychom hledali výraznější protipól zmíněného typu poezie, než jakým jsou přítomné verše Martina Vopěnky: zcela srozumitelné, sdělné, působící klidným rytmem a prosté – právě to je jejich největší hodnota, protože dosáhnout podobné prostoty je často to vůbec nejobtížnější, vzpomeňme jen na pozdní tvorbu Seifertovu.“

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Mys­­lí odpočívající na námahu víc než trpící

Slovenská básnířka, dlouhodobě žijící v Čechách, Martina Blažeková (1982) se v debutu s názvem Lom představuje jako mimořádně citlivá observátorka detailů fascinujícího světa i jako umanutá hledačka jeho přesných pojmenování. Básně ve slovenštině i v češtině. Martina Blažeková (1982 v Bratislavě) vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. V současné době je doktorandkou komparatistiky na FF UK, kde se věnuje české a slovenské poezii. Básně dosud publikovala např. v revui Rukopis, v Hostu, Souvislostech a v A2. Píše také prózu. Tři její básně byly přeloženy do italštiny a publikovány v antologii Sei poeti cechi (2011). Žije v Praze. Píše slovensky a česky.

Tomáš Sedláček o této knize básnických epigramů napsal: "Michaelovi Marchovi se povedl zdrcující kousek - jako cizinec vystihl pražský hrdý patos, kterému vévodí napůl moudré skvrny konverzací ze dna pivních tácků, a přesto na jeho verších není pivního nic, jsou elegantní a jemné, točivé a příhodné. Tančí mezi filosofií a mává básnictvím, které sám podává v ekonomicky šetrných a úsporných dávkách, tak jak to máme rádi: stručně." Michael March je dlouholetým prezidentem Pražského festivalu spisovatelů. Ač obyvatel Prahy, zůstal světoobčanem a vnáší do naší české kotliny světová měřítka.

V nové sbírce známého básníka najdete miniaturní „detektivky“, ve kterých se motivy z televizních seriálů rafinovaně mísí se starověkými mýty, velmi současně pojaté básně na biblická témata i třeba ve verších psané rodinné memoáry. A taky řadu osobních vyznání zralého autora, který o sobě přiznává, že „nemá už lásky moc, moc lásky ale má.“ Knížka vychází s výtvarnými ilustracemi akademického malíře Jana Gablera a v nádherné grafické úpravě.

Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...

Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé. Těžištěm jeho poetiky totiž není genitivní metafora, nýbrž básnický obraz, který se podobá tomu filmovému. Effenbergerova poezie je zvláštní, svébytná, ale také matoucí a nejednoznačná. Mnohé básně se čtou jako film plynoucí před očima, jiné v sobě mají něco jako „zaklínací“ gesto. Berme tedy jeho básně jako filmy, které si můžeme nosit po kapsách. „Kapesní filmy“, které představují alternativu k dnešním krátkým videím.

Zdálo by se, že v popředí básníkova zájmu je samotný milostný akt nahlížený z mnoha úhlů a podávaný se vzácnou cudností. Autorovi nicméně nejde o uzavřený zážitek, ale o obecné poselství adresované tomu, kdo bude prožívat stejné situace a je ve chvíli tvoření básně již jakoby přítomen. Přitom je každé číslo sbírky zcela autonomní a prosté jakéhokoli verbalismu, je otevřeno svou myšlenkovou a poetickou hodnotou. Sbírka má v titulu Erotikon, ale básník nevede čtenáře jen do oblasti smyslů. Láska je to, co je leitmotivem celé sbírky, nebo také erotika podmíněná láskou, takovou, která pohybuje vnitřními dějinami člověka a posouvá je vpřed.

Po debutu Zabásni m(n)ě a obrazovo-poetickém strašení Bububu připravila Eva Suková novou básnickou sbírku Rychlé občerstvení. Ve čtyřech tematických oddílech nabízí téměř padesát textů. Jsou pestrou procházkou po ne zrovna vlídném světě, ale vždy nahlíženém pohledem věčné optimistky. Autorka hledá – a většinou nachází – tu dvacet deka radostí bez mouder a blbostí, tam jednu porci malé radosti, vždy je to ale radost krystalicky jasná. Ideální průvodce pro současné dny. Knížku svými fotografiemi doprovodil hudebník Norbi Kovács. OBSAH POLÉVKY / Markétě * Co je to s tebou, básníku * Rychlé občerstvení * Drsňák * Z partesu * Štěstí * Koleda * Ještě ne staří * Bolest * Když poznáš, že jsi dospělý * V uzavřené společnosti * Město, co znal jsi před lety * Nouzový východ * Do posledních sil * Zapněte kabáty * Vzpomínky na vůně * Černé svědomí * Ples šlechticů * Potkat tě aspoň naposledy HLAVNÍ CHOD / Píseň o Viktorce * Sudety * Telefonát * O stáří * Blues za V. * Po letech * Facebooková odrhovačka * Říkali * Blues za J. Š. * Někdo ti svázal ruce * Zajeď k rodičům DEZERTY / Tiché místo * Na polích * Půlnoční překvapení * Ono se to upotřebí * Nocturno * Odpolední město * Dvě sestry * Před pekařstvím * V noci jako je tahle * Chvilku strpení * Po zavíračce v megastoru * Podzim KÁVA / Papír na noty * Hanuš * Adventní rodičovská * Svatý obrázek * O smrti * Velikonoční * Belmondovi * Modlitba

V roce 1774 Ignác Schiffner v Dubé nedaleko sochy svatého Prokopa brutálně ubil svého otce. Po zločinu byl brzy dopaden, uvězněn a po krátkém procesu odsouzen k smrti lámáním kolem. Trest byl vykonán na mladoboleslavském popravišti na pahorku příznačně zvaném Na spravedlnosti. Byl posledním člověkem, který byl v našich zemích popraven tímto velmi krutým způsobem. Ponurá událost zaznamenaná farářem Arnoštem Glaserem inspirovala jednoho z nejvýznamnějších českých básníků Karla Hynka Máchu k napsání lyrickoepické skladby Máj, která je považovaná za vrcholné dílo našeho romantismu a jednu z nejkrásnějších básní vůbec. V roce 2008 se dočkala i filmového zpracování.

Ve své nejnovější sbírce básnířka navazuje na trend realizovaný i v předchozím básnickém souboru Kropení svěcenou vodou. Rozehrává motivy antropomorfizované přírody, lidské každodennosti a také aktuálního fenoménu izolace jedince, způsobené pandemií covidu-19. Příznačné jsou rovněž melodické základy autorčiných veršů, ovlivněné jejím hudebním vzděláním. Jak píše recenzent, čtení jejích veršů je čtením notových zápisů kantilén. Co je v této sbírce nové, je vysoká míra uplatnění smyslových vjemů, snad všech, které člověk má. A také poměrně složitá symbolika, nápadnější než jindy. Pozvání k četbě veršů, jež svým nevelkým rozsahem mohou budit dojem nenáročnosti, je zároveň pozváním k rozkrývání důmyslných symbolů, což se pro nás, čtenáře, může stát nečekaně hlubokým zážitkem.

Poezie Michaely Keroušové (1987) je vystřihovaná ze všedních dnů i ze snů, z každodennosti i z pohádek. Je holčičí i ženská najednou. Ať už se v ní píše o čemkoliv, má zvláštní jas a rytmus. Tahle slečna se navíc nebojí - leze po hromadách haraburdí, prochází v noci panelákovými sklepy a setmělými městskými parky. Když ji přepadne strach, začne si potichu zpívat a usmívat se. Poezie svrchního kvašení, čepovaná koláž.

Třetí kniha volně navazující básnické trilogie je nejen o lásce, jako o nelehké cestě za štěstím, ale také o hledání odpovědi na otázku, co je vlastně láska? Pro autora je stromem života, zahradou hojnosti, každodenní touhou po naději, nacházením. Ilustrace akademický malíř Karel Šafář, doslov Pavel Jurkovič.

Nakladatelství Volvox Globator představuje reprint zásadního díla české literární a výtvarné avantgardy. Bezmála před sto lety, roku 1924 byl poprvé publikován soubor čtyřverší Vítězslava Nezvala – Abeceda, a to v rámci sbírky Pantomima, která byla koncipována jako básnický manifest poetismu. O dva roky později vyšla Abeceda samostatně s podtitulem: „taneční kompozice Milči Majerové“ v typografické úpravě Karla Teigeho. Jedná se o koncept setkání samostatných umění, tedy prolnutí slova, pohybu a obrazu. Zatímco tanečnice, zachycená na fotografiích Karla Paspy, je jednotlivými písmeny přímo inspirována a pantomimicky je ztvárňuje, básník v úvodu knihy píše: „Nešlo mi […] o fysiologické vystižení barvy hlásek a o jejich básnickou rekonstrukci. Písmeno mi bylo spíše motivem nežli námětem, kaménkem, jenž měl rozvířiti hladinu, záminkou k básni“. Pracuje asociativně a často ponechává své krátké lyrické texty jako nezodpovězenou hádanku. Nebo jako pozvánku do barevného světa indiánů, faraonů, tanečnic, klaunů, krotitelů hadů i dudáků z Chodska, do světa, kde je setřena hranice mezi blízkým a exotickým, do světa, který je třeba schovaný pod střechou písmene A. A nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu! Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí a člověk neví kam by složil hlavu