Básnická sbírka českého básníka, muzeologa, překladatele, výtvarného kritika a historika umění. V poválečném období se objevilo jen málo temnějších autorů, než byl Antonín Bartušek. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou...

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Devátá sbírka bytostného milostného civilisty a nejstaršího básníka Dauphinu (ročník 1934).

Básnická sbírka Domů zrcadlí tvůrčí život svého autora, který říká: Poesie je princip všeho umění, je sukem ve dřevě toho stálezeleného stromu. V literatuře, v hudbě, ve výtvarném umění, v divadle, které může být syntézou toho všeho uskutečňuje se báseň. Pokud je to umění, pokud jen neexhibuje, pokud se na životě jen nepřiživuje a nesprosťačí, pokud život naplňuje a dává mu rozkvést. Někdy se zdá, že poesii snad nikdo nerozumí, že je to nějaký cizí, nepochopitelný jazyk, ale ono je to naopak, poesii nezajímá barbarství a ubohost, ona vzniká a žije, ať děláme, co děláme, ona je základ všeho umění a všeho lidského života, radosti a lásky.

„Přece nemůžeš psát jen samé maličkosti!“ vytkl mi jeden z mých přátel. Tehdy jsem se rozhodl napsat poému nebo cosi na ten způsob, abych mu, i sám sobě, dokázal, že to umím také. Tak dlouho jsem se chystal na poému, až jsem se pustil do čtyřverší. Takže opět maličkosti. Momentky. Lyrické epigramy. A proč ne? Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět? Stačí ovládnout umění zkratky a nápovědi. Ale to je právě to nejtěžší! Čtyřverší je akord, který zazní a odezní tak rychle, že ho rozptýlená čtenářova fantazie vůbec nemusí zaznamenat. Jsou témata, pro něž se čtyřverší zdá být příliš těsné. Mnohokrát jsem podlehl pokušení připsat další sloku — a pak jsem ji škrtnul. Anebo nechal a škrtnul první. Anebo škrtnul obě a napsal třetí. Připadá mi, že jsem víc škrtal, nežli psal. Ale něco přece zbylo. Akordy. Maličkosti z lásky. Jiří Žáček

Václav Daněk (1929) je příslušníkem básnické generace, jejíž „dětství bylo poznamenáno zkušenostmi války a nacistické okupace a kteří vstoupili do let své dospělosti v letech neblahých drastických zvratů, předznamenaných únorem 1948,“ jak píše v doslovu k

Kolik dnes váží slova, která nechtějí být další solí do ran? Co dnes v poezii znamená „nešokovaná růže“? Marta Veselá Jirousová o sobě a světě kolem svědčí skrze „duchovní botaniku“. Inspiruje se Mými přáteli Jakuba Demla, šém pro každou z básní nachází v Písmu. Jistý východní mistr se prý chystal učit, ale místo toho ukázal květinu a pak už neřekl vůbec nic. Ti, kdo chtěli, pochopili. Básnířka (nar. 1981) přišla na svět v umělecky založené rodině. Dětství prožila ve Staré Říši, vystudovala český jazyk a výtvarnou výchovu na Pdf UP, působí na základní škole. Vydala básnické sbírky Děti deště (2013), Procházka s andělem (2007) a knihu pro děti Pět domů (2016).

Sbírka severočeského autora Martina Vodňanského nepotřebuje předmluvu ani doslov. Básník sám svoji poezii ohodnotil, sám se vyznal, sám vystihl, co je poezie jeho a co poezie vůbec. Naštěstí je opravdu jen básník a nikoli salonní vědátor, pitvající knihu, jež se nemůže bránit. Básníkovi stačí pohled na zelené mandarinky, přehlížené přesyceným obecenstvem, aby pochopil: že jsou nesrovnatelně chutnější než ty / co téměř lahodí lidskému oku Neboť tajemství žije pod slupkou. Netřeba lahodit! Netřeba leštit slupky ani slova!

Sbírku Magorův ranní zpěv dělí od sbírky Magorova děťátka více než dvacet let, ale spojuje je v Jirousových básnických textech dosti výjimečná hravost, odlehčenost. Většinou zde chybí ona závažná "existenciální" témata a svědectví o hrůzách pobytu v komunistických vězeních i na relativní mimovězeňské svobodě. Magorův ranní zpěv je první Jirousovou sbírkou vydanou v samizdatu (1975), již tvoří causerie a literární experimenty, kdežto sbírku Magorova děťátka sestavil autor při přípravě prvního vydání Magorovy summy z básnické žně první poloviny devadesátých let: oproti stejně datovaným sbírkám Magorův soumrak a Wydrzie Mediocri (1997) vyznívají Magorova děťátka o poznání radostněji.

Autorka se na svět dívá sympaticky civilně, ale její pohled není triviální. Nevšímá si jen atmosfér světlých, šťastných dní, ale nahlíží také do temných proluk vztahů a života, často tak neslitovného. Základním jejím gestem je úžas. Otázky jsou zde plaše formulované, tiše vydechnuté i vykřičené. „Jak se poznáme, až se narodíme příště?“ „Kolik dětí a milenců přijde a pomine?“ „Jak dlouho trvá odpuštění?“ „Kdo z nás promluví v nových jazycích?“ Ano, poezie je jazykem úžasu, plná volání, která jsou možná marná, ale ne zbytečná. A odpověď? „Nebojuj, miluj!“, říká básnířka, která si také v tomto souboru drží dobrou míru pro chvění i pevné tahy svých obrazů.

Básnické dílo Františka Halase tvoří nenahraditelnou součást českého písemnictví. Ve světové proslulosti jeho básním brání především to, že jsou psány jazykem tak mnohotvárným, že jsou téměř nepřeložitelné. Rozmanitost jeho tvorby připomínáme svazkem, kde jsou zastoupena díla: Naše paní Božena Němcová Tvář Já se tam vrátím Sbírka Tvář rok po vydání obdržela státní cenu. Je věnovaná Josefu Horovi, některé básně věnoval například Janu Zahradníčkovi. Krásné verše opěvují lásku, ale také z nich zaznívá strach ze smrti

Hrst legrace, snítku hravosti, na špičku nože nevázaného dryáčnictví a tři kapky fantazie na barvu, a aby byla kůrčička křupavá, jak se patří. Skvělí kuchaři, vinaři nebo sládkové — jsou umělci. Nemalují obrazy, nekomponují hudbu, nehrají divadlo — ale vlastně tak trochu ano. Jejich díla totiž nevznikají jen díky dokonalým technologiím a přesně dodržovaným recepturám. Příroda, půda, klima, plodiny a samozřejmě um těchto kulinárních virtuosů — to vše sehrává v konečném výsledku nesmírně důležitou roli. Jejich produkty jsou často symfoniemi chutí, aromat, jsou to akvarely barev a tónu. Bogdan Trojak, původně básník a spisovatel, začal skládat i „poezii vinnou“. Stal se prvním nejvíce viditelným propagátorem vín vznikajících autentickým způsobem. Vůbec mne nepřekvapuje, že píše dál své sonety, básně i prózu a současně se věnuje vínu. Poezie, literatura a jedinečnost jazyka — to je něco, co patří ke krásnému vínu i k životu člověka, který tohle všechno miluje a dělí se o plody své práce s okolním světem.

Po výboru z lyrické tvorby Jaroslava Vrchlického (1853–1912) představené svazkem Intimní lyrika (2000) přináší Česká knižnice i soubor spisovatelových nejvýznamnějších epických prací. Mladistvé a provokativní Epické básně (1876), z nichž zejména závěrečná Satanela byla přijata jako nápaditá kritika zplanělé dobové romantiky, a soubor Mýty I (1879), který je dodnes působivý nepateticky střídmým a zlidšťujícím podáním českých národních legend, doplňuje cyklus historických obrazů Zlomky epopeje (1886). Edičně připravil a komentoval Václav Vaněk

Básnická prvotina Zuzany Říhové.

Křehká lyrika o prvních a posledních věcech v životě člověka, jemné brnkání na struny nostalgie, něha, čistota, celoživotní hledání lásky. A ještě mnohem více najde vnímavý čtenář v básnické sbírce debutantky z Vysočiny. Kresbami ji ilustrovala Ivona Vlčinská.

Milan Šedivý (1977) vydal už pět básnických sbírek a jeho nová knížka Pod Hádovou hadovkou zřetelně potvrzuje, že jde o autora inspirovaného, ale i poučeného. Šedivého básně vytvářejí až přeludnou realitu, která však vyrůstá ze střípků obyčejnosti a detailů zcela současné všednodennosti. Ovšem právě básnický prožitek – lyrický, někdy s ironickým prokmitnutím – dodává této velmi osobité poetice její sugestivnost a originalitu. Tvorba Milana Šedivého vyrůstá organicky z jeho nesporného talentu, nenajdeme v ní žádné laciné schválnosti nebo efekty, jimiž by na sebe chtěla křiklavě upozornit. Působí velice naléhavě nenásilnou dynamikou své zcela svébytné obraznosti a nezvyklostí básnického pojetí.

Sbírka Hořím v kameni maluje svým názvem na zemi první šipku v cestě za pokladem. Místy vášnivé a širokodeché, místy kajícně litanické vedou nás jednotlivé verše světem nečekaných, mnohdy i nepochopitelných obrazů, nutí nás vidět a zažít magii slov, o níž stále víme jen málo: Tekutým kamenem chci být Nežít ohnem co vskály se nahroutil ztuhnul pri brezích Atlantiku Renato Nežít vkameni [...] (z doslovu Zuzany Gabrišové)

Výbor z poezie básnířky Karly Erbové zahrnuje období let 1966 až 2022, což potvrzuje široký výběr témat zastoupený v jednotlivých básních: od veršů věnovaných různým osobnostem přes rodnou Plzeň až k osobní zpovědi. Poezie Karly Erbové je nezaměnitelná – prostupují jí sdělení jdoucí bez příkras na dřeň, lehká ironie i touha po spravedlnosti. Verše doprovází cyklus fotografií Vojtěcha Kemennyho, které zachycují různá zákoutí, často svědky starých časů, někdy už ve stavu degradace. Přirozenou protiváhu tvoří snímky naděje a života v podobě přírodních motivů. Fotografie: Vojtěch Kemenny

S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

Lidský faktor zatlouká hřebíček Možná že jediným lidským pojítkem s přírodou a transcendencí je naše neschopnost dostát vlastním požadavkům lidství. Věrnost se rozbíjí o chtíč, „lása“ o každodennost soužití, ideály o chuť nemyslet na nic, mateřství o děti, vůle o bezmoc, buňka o jinou buňku. Nejde však o muže a ženu, o vztahy. To lidé jako by nedokázali uspět v žádném ze svých rituálů lidskosti, návštěvy po čaji odcházejí s nákladem moči a někdo právě zradil přítele. A příroda dál rozehrává své podivuhodné, čarokrásné procesy ve vzduchu, na zemi, ve vodě, pod zemí i nad Zemí, bez jakékoli účasti. „Kde se nachází tvé deniště, / najdu já konec svých dnů. / Střelné, sečné, hodné — nehraj si na zotročené zvíře, / jsi-li zotročené zvíře.“ Zkouška Sirén je čtvrtou řadovou básnickou sbírkou úspěšné autorky, která se věnuje mnoha literárním disciplínám.

Stanislav Denk. Narodil se 1962 v Brně. V občanském povolání učitel ve Velkém Týnci u Olomouce, kde žije a působí v místní správě. Vydal básnické sbírky Kámen mlýna (Host, 2008), Obruče vzduchu (Dybbuk, 2011) a Hrana ohně (Dybbuk, 2015). Uveden v ročence Nejlepší české básně 2011 (Host, 2012) a antologii Krátká báseň (Protimluv, 2020). Výbory jeho básní byly přeloženy do angličtiny, polštiny a srbštiny.

Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře znám především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však verši začínal. Také nyní se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá, poezie s hlubokým osobním ručením, jež je však velmi cudné, ukryté do věkovitého kánonu. Je to „Hájíček jinak“, avšak ve svých základních akordech dobře rozpoznatelný. Již vydal jeden úspěšný svazek nazvaný Muž na pokraji vzplanutí; haiku z diáře 2017—2018 (2018) a předkládaná novinka na něj navazuje nejen svým názvem. „Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…“ říká prozaik s lyrickou duší.

Kniha poesie „Autentický kulovátor, Zvonění, Oblouk“ Víta Kremličky obsahuje tři samizdatové sbírky, jak vycházely v 80. letech minulého století. Jeho básně zůstávají stále svěží – obrazné, poetické, lyrické, tajemné... Kremličkova raná poezie se vyznačuje burleskní expresivitou a dadaistickou hravostí překonávající absurditu světa úlevným či sarkastickým smíchem. Zároveň jsou zde rozpoznatelné literární směry, jak vznikly a rozvíjely se v díle tvůrců předchozích generací českého undergroundu.

Druhá básnická sbírka Radovana Jursy sestává výhradně ze čtyřverší, což ovšem autora nijak myšlenkově ani poeticky neomezuje. Naopak - redukce "zbytečných" slov a celkové zhuštění přidává jeho veršům na síle působivosti. Použitá slova pak pečlivě vybírá z opravdu bohaté zásoby a s cizelérskou (či v jeho případě vzhledem k povolání kardiochirurga s chirurgickou) precizností k sobě tak, aby co nejpůsobivěji zobrazila vnitřnímu zraku pocit, který chce sdělit. Je to poezie silně pocitová, niterná, poezie sahající a zasazující do hlubin vědomí i povědomí. Je to poezie duše a mysli, které Jursa regeneruje a kultivuje, stejně jako ve své profesi rekonstruuje ten nejdůležitější a přitom nejsymboličtější orgán lidského těla. Jako by tušil, že srdce sebelépe fungující je bez úzkého vztahu s duší a myslí pouhým svalem. Nedílnou součástí sbírky jsou frotáže havířovské výtvarnice Ivony Vlčinské, tvořící s vybranými básněmi vzácnou symbiózu. Neilustrují, ale doplňují je tím, že vyjadřují to, co je za slovy. Jsou to kresby iluzivní, jen lehce se konečky prstů dotýkající s verši. Tak, jako se dotýkáme představ a prožitků svých a svých nejbližších. A tak se Jursova a Vlčinské sbírka dotýká nás.

Autor Ján Marton žije a pôsobí vo Svite. Debutoval zbierkou Život nie je pes, je to suka (2009). Veršami vo svojej druhej zbierke Eskimák na korze (2010) potvrdil, že je obdivovateľom celoživotného diela Charlesa Bukowskeho. Vo svojej tretej zbierke Blues pre masy kladie dôraz na „momentálny pocit“ a „silu podvedomia“. Nadovšetko miluje svoju rodinu, zbožňuje futbal a keď ho stretnete pri malom pive, určite ste si ho s niekým pomýlili. Zo zásady pije iba veľké.

Tato knížka sdružuje dvě básnické sbírky: Celníci a námořníci a See Emily Play 2. Miroslav Fišmeister (* 23. dubna 1976) se narodil a žije v Brně. Amatérský přírodovědec, pošetilý pohádkář, Starý muž příbuzný s koněm, čtvrtý Profesionál. Po jednom z jeho ruských předků je pojmenován archipelag. Dva roky studoval FF MU (filosofie, religionistika, angličtina), dva roky pracoval v brněnské zoo (osli, klokani, kasuár). Od roku 2005 je v invalidním důchodu. Téhož roku debutoval knihou Ten stolek je nízký! Následovalo dalších 15 knih, nejnovější je Líc al-Chálí (Odeon, 2020). Jeho básně zazněly v HaDivadle a České televizi, vyšly rovněž v různých časopisech a antologiích. Byly přeloženy do francouzštiny, italštiny a angličtiny a také zhudebněny Ondřejem Kyasem. Svými texty doprovodil dvě výstavy fotografií Jaroslava Plocka, z nichž druhá navštívila i Senát Parlamentu ČR. Je autorem videoklipu k písni Octovrios Beaty Hlavenkové. Až se stane námořníkem, vyroste.

Koláže Michaely Kukovičové v doprovodu básní Petra Borkovce. Nejsou ani tady, ani tam. Mnoho (často) spí nebo chodí domů po půlnoci. Jsou tiché, z jejich pokoje se klíčovou dírkou line proužek mihotavého světla. Svět, v němž žijí, je neproniknutelný jako tropické rostliny v džungli — a když ho kousek odhalí, žasneme. Držíte v ruce zápisky z nočního probouzení, herbář snů a průhledy klíčovou dírkou, jemnou manikérskou práci, liány vnitřních pralesů. Tato knížka je pro tajemné bytosti mezi 12 a 18 rokem.

Básně z putování po Čechách a z krajin, do kterých vcházíme jenom ve snu. Autor mnoha básnických sbírek se vrací tam, kde začínal. Tajemný titul Motýlovy prvotiny Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách dobře vystihuje i poetiku knížky, která vychází třiatřicet let po autorově debutu.

Výbor z díla – pozůstalosti – lékařky, matky, básnířky...

Kromě svérázné milostné poezie, a mého vztahu k přírodě a Bohu, který je také tou poezií a přírodou, píšu o poslání a smyslu bytí, o dobru a zlu. Narození a smrt do mé knihy patří. Jiný klíč k otevření imaginace v mých básních tu patrně je, k odhalení jiným. Občas, zdá se mi, příliš senzitivity přechází přirozeně v drsný naturalismus.