Kniha uměleckořemeslné poezie, představující soubor dvaačtyřiceti objektů – zrcadel „Srdcadel“ spolu s doprovodnými texty jejich tvůrce, sklenářského výtvarníka a restaurátora vitráží Petra Coufala. Díla vznikala v letech 2018–2021. Jejich průběžnou fotodokumentaci prováděl přední český fotograf a dokumentátor Martin Frouz.

Na jeden zátah by těchto 74 krátkých básní napsal snad jenom maniak v posledním tažení. Tenhle materiál ovšem vznikal v rozmanitých situacích během několika desítek roků. Kresby, jež jsou součástí knihy, jsou textům přiřazeny dle společných pohledů básníka a malíře na život a jeho rozmanité podoby.

„To se hned lépe v dnešním světě bdí, když po duši nás někdo pohladí.“ V této básnické sbírce najdete to, co každý potřebuje – verše k pousmání, k zamyšlení, pro dobrou náladu, či k tolik potřebnému odpočinku. Básně o lásce, srdci, drobných slzách, lidech, zkrátka… K pohlazení. Svůj příběh i poselství mají všechny.

Sbírka o malém koťátku, které autorce vstoupilo do života a vybarvilo jí svět. Kotě, které ji naučilo, jak být přijata a jak se chovat jako dáma. Že dáma neprská, ale odchází. Zanechalo v ní svou černobílou stopu. Společně vyprávějí poezii.

Když měl stručně zhodnotit normalizační básníky, napsal jejich ústy, jejich perem: Moje věčné image,/ z prdelí mít garage. Před pětatřiceti lety jsem si všiml, že jsem v antikvariátě na Na Můstku denně. Z pro nás mystického prostoru "zezadu z krámu" mi přinesl jednu z tisíců tehdy zakázaných knih. Václav Renč, Setkání s Minotaurem. Tisíckrát jsme spolu mluvili. Nejde o to, že věděl o literatuře hodně. O románu Juliena Greena Každý ve své noci řekl, že "tu knihu vypil". A hučel do mě fascinaci "dračí setbou" - Paměťmi Václava Černého. Někde za tím se odehrával jeho životopis, o němž jsem mnoho nevěděl, někde za tím se vpíjelo jeho psaní, o němž jsem nevěděl vůbec. A někde mezitím stisk jeho ruky, chechtot nad normalizačním "blaženým pozemšťanstvím". Setkejte se s Minotaurem, vstupte do jeho i do své noci. Asi nenajdete garage, ale napijete se. Jiří Podzimek o autorovi Tašo Andjelkovski, narozen 19. 10. 1949, Pardubice. Žil a žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu dva roky FF UK (kompa-ratistika-jugoslavistika, estetika, dějiny a historie filmu). Ze školy vyloučen. Posléze různé profese (stavba, cihelna, pošťák, závozník atd.). Od roku 1979 antikvariát. Nyní očekává důchod. Roku 2007 sbírka Spálov (Torst) oceněná Magnesií Literou za poezii.

Reprezentativní výbor z díla české básnířky v dříve nepřátelském Německu žijící. Básně lesů a rašelin, básně krajin, lásky a smíření.

Poezie doprovázená ilustracemi Markéty a Karla Cudlínových.

Básnická sbírka Obyvatelé je zalidněna přízraky, které se pohybují po ulicích současného města. S autorem prožijeme pouliční nepokoje, drobné denní katastrofy, tajemnou invazi, noční filmové natáčení v parku, zemětřesní, lásku i mnoho dalšího. Projdeme tajným průchodem z Prahy až do New Yorku. Ve své nové knize básník Jakub Řehák podvrací obraz reality, která nás obklopuje každý den. Obyvatelé obsahují vedle kratších textů i rozsáhlejší, panoramatické poemy o několika částech. Přitažlivé je napětí mezi Řehákovou surrealistickou obrazností a zdánlivě klasičtější formální podobou básní.

Verše, jejichž poznávacím znakem je i všudypřítomný humor anglického typu, skvěle doplňují rovnocenné ilustrace akademického malíře Jana Gablera.

Druhá básnická sbírka autorky, jež tematicky opět vyzvedává podzim života. Činí tak formou křehké lyriky obsahující nosné barvy nostalgie, něhy a touhy po životní vyrovnanosti a kráse ducha.

Autor je skladatel, textař a saxofonista legendární hudební skupiny Plastic People, básník a spisovatel. Básnická sbírka vycházící k autorovým 75. narozeninám. V pauzách mezi koncerty Plastic People of the Universe, navrhováním zahrad a parků, pitím rumu, psaním knih, sněním ve dne i v noci, pozorováním rostlin, zvířat a lidí, tryská z Vratislava Brabence poezie. Většina nenávratně odplyne, ale to, co se zachovalo, předkládá ve své nejnovější sbírce. Garden is open. Doslov Jáchym Topol, Bára Hanková.

Prostořeký gentleman, chce se říci po přečtení básní Jana Bradáče. Špičkový manažer, pilot, otec tří dětí a sportovec tělem i duší vás v nich zavede do svého nitra velmi nevtíravým a hlavně neotřelým způsobem. Slovo po slovu přibývající na řádcích jako prádlo na šňůře zručné hospodyňky si můžete užívat jeho práci s jazykem a vášeň pro obsah. Dokáže vás vzít do oblak, ale také uzemnit pomyslnou pěstí, kterou umí použít i jako boxer.

Výber z poetickej tvorby Bronislavy Volkovej (nar. 1946 v Děčíne) je ukážkou potenciálu slova, ktoré dokáže byť tvrdé, jasné aj ostré ako žula, ale aj jemné, mäkké a všeobjímajúce ako voda. V autorkinom rukopise zaujme hravosť formy i jazyka a ľahkosť, s akou dokáže previazať jednotlivé metafory do básnického celku. Výsledné obrazy predstavujú galériu umeleckých koláží, zatiší, miestami v surrealistickom až metafyzickom vyznení. Niekedy z veršov metafyzično dýchne z takej hĺbky, až pripomenie, že autorka je aj majsterkou-učiteľkou reiki. Básne zo staršieho exilového obdobia sú jemne nostalgické, miestami melancholické, vzdávajú hold prostredníctvom naturálno-panoramatických metafor vzdialenej pôvodnej domovine. V neskoršom období sú viac reflexívne, jemne karikujú či ironizujú rôzne životné i vzťahové sféry, ktoré sa priamo dotýkajú každého z nás. Napriek tomu stále z nich cítiť vánok nádeje: kto hľadá, nájde a bude aj nájdený.

Původní, dosud netištěné básně autorky, vydané k jejím 70. narozeninám v edici Báseň na sobotu.

Jednatřicetiletá Anna Dvořáková si vyslechne ortel smrti: strastiplná léčba její rakoviny prsu nezabrala a doktoři jí už neumějí pomoct. Snaží se vyrovnat se svým blížícím se odchodem. Záhy ale pochopí, že hlavně kvůli svým dvěma malým dětem to nesmí jen tak vzdát. Osud ji zavede k psychosomaterapeutce Karolíně Procházkové, která jí vysvětlí, že skutečnou příčinu nemoci má hledat ve své psychice, a nabídne jí neobvyklý způsob léčby. Mladá žena stojí před rozhodnutím, zda má tuto nabídku přijmout. Uvědomí si však, že jinou naději už nemá, a tak vykročí na cestu, kterou jí paní Karolína ukáže. Otázkou však zůstává, kam ji tato cesta dovede… Autorkami knihy jsou Hana Přádová a Katarína Kuňová. Jejich dlouholetá terapeutická praxe je přiměla k napsání tohoto poutavého příběhu, který vám v mnohém možná otevře oči.

Může to potkat i vás. Smutek. Nemoc. Beznaděj. Každý prožívá své pocity jinak a odpustit sobě i jiným v těžkých chvílích není snadné. Melancholická sbírka básní popisuje boj se sebou samým, bolest, ale i naději na lepší zítřky. Kniha je především o frustraci životem s depresemi. Snaží se zachytit jak výšky a pády, tak i prostor mezi nimi, kdy vše splývá dohromady v mlze. Jak se s tím vyrovnat? Stojí to za naše slzy?

Kniha básníka a grafika Rostislava Valuška je kompletním básníkovým dílem, soustřeďuje do jednoho svazku všechny dosud vydané autorovy sbírky a také představuje dosud nepublikované celky z posledních let. V této knize je celá suma básníkova života. Valuškovy verše patří ke spirituální linii české poezie, v jeho kontemplativní poezii je svět reálný neustále prostoupen četnými biblickými motivy a symboly, jimiž se dotýká světa transcendentního. Současný jazyk se v nich sráží v kontrapunktu s četnými archaismy a poetismy, přičemž tato záměrná starobylost lexikální roviny je obranou proti inflaci slova.

Michal Šanda sesbíral v posledních letech řadu ocenění, byl nominován na Magnesii Literu, získal komiksovou cenu Muriel nebo mezinárodní Bologna Ragazzi Award. Seřazením do kompaktního více než tisícistránkového svazku Generál v umyvadle plném blues se vyjevují skryté souvislosti a vazby mezi jednotlivými autorovými počiny básnickými, prozaickými, dramatickými a publicistickými. Jeho tvorba je kontinuálním experimentem, jaký pravděpodobně nemá v naší literatuře obdoby. Bonusem na přidanou bude pro čtenáře doposud nepublikovaná divadelní hra Boyer a rozsáhlá výtvarná příloha.

Sbírka básní „Sbírka Orbis pictus se skládá z dosti těžko pospojovatelných citátů z různých moudrých a pečlivě doložených knih, aniž by ale za výběrem citátů stály roky vědecké práce a rešeršování, jak jsme si zpravidla u výpisů citované literatury zvyklí představovat. Právě naopak. Nejde ale jen o čisté gesto nahodilosti, jde o ironicky nastavené zrcadlo naší tendenci zkulturňovat vše, co nám přijde pod ruku, včetně snah podávat uměleckými prostředky zprávy o stavu současného světa, přírody či politiky. Nepřímo se tedy právě k tomu všemu Wudy vyjadřuje. Wudy hledá takový způsob promluvy o současném světě, který by nebyl jen oním pošetilým lidským přisvojováním, dojímáním se, vrháním se za obrazem. V zásadě se tak jedná o dílo odpovídající tomu, o čem v nedávné době mluvil Karel Piorecký ve svém článku o metamodernismu: ironie a zmatení je text plný, toto gesto však není postmoderně relativizující, ale odhalující a sledující jakýsi obzor.“ Tomáš Gabriel

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška. Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej - s bolestí v srdci - po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti. Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.

Čtvrtá básnická sbírka Kláry Goldstein znovu rozeznívá melodii měst. Tentokrát nad jejích střechami neletí v podobě sokolice, ale stoupá a klesá v ulicích po jednotlivých tónech durových i mollových stupnic, které slyší v deštích, jež město pravidelně zalévají.

V 90. letech byl Ladislav Nebeský fascinován myšlenkou, že zdrojem poetického zážitku mohou být i mezery, prázdno, různé způsoby čtení neviditelného. V básních tohoto svazku jsou viditelná písmena vodítkem k odhalení písmen neviditelných, napsané je oporou pro čtení nenapsaného, chybějícího. Autor ukazuje, že je mnoho způsobů, jak to udělat. Čtenář však musí spolupracovat, teprve tím se mu otvírá cesta k porozumění estetického sdělení. V některých případech mu to autor výkladem svého postupu usnadňuje

Báseň Jaroslava Kvapila proslula coby libreto stejnojmenné opery Antonína Dvořáka. Kvapila inspiroval pohádkový příběh Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena, ve své interpretaci však lépe propracovává psychologii postav a pomocí jemných básnických technik a dramatického tempa nechává rozeznít tajemné ozvěny díla Karla Jaromíra Erbena. Všechny tyto vlivy se pak zrcadlí v díle, které působí nostalgicky povědomě a přitom novátorsky. Text doplňují ilustrace Jiřího Gruse a doslov Geoffrey Chewa. Dvojjazyčné vydání.

Psaní strojem na děrné štítky má v nové sbírce Radka Malého nejen svůj formální půvab a neslouží jen jako záznam pozoruhodného tvůrčího procesu, ale také ustavuje svá pravidla, kouzla a omezení. Ta se odrazila v rázu a atmosféře Básní na děrné štítky, které zachycují s lehce absurdním nádechem uchvácený a uchvacující souboj s nimi: kdykoli nadreálné a surreálné na okamžik odpočívá, vlichocuje se neúprosná realita. Intimní příběh, skrytý roztroušeně uvnitř, může být polknut světem imaginace nebo jej smí čtenář v jednotlivých básních stopovat.

V rámci sedmisvazkového souborného vydání díla básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (19311984) vychází po svazcích Nápěvy a Básně třetí rozsáhlý svazek jeho poezie, jímž se vydávání Zábranových básní uzavírá. Obsáhlá kniha shrnuje dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, verše se sešitů Disiecta membra a zápisníků z nemocnic z roku 1984, torzo monumentální básnické skladby Havran a jednotlivé dosud netištěné básně ze samého sklonku Zábranova života. Závěr svazku tvoří řada dosud zcela neznámých básní z let 1946 až 1951, které doplňují knihu Nápěvy. Svazek je opatřen zevrubnou ediční poznámkou.

Kniha s křehkým a enigmatickým názvem Stébla zkoušet je debutem mladého básníka Jiřího Marečka, žijícího v Olomouci. Název je převzatý podle původního bibliofilského tisku, který autor vydal s ilustračním doprovodem grafika Aleše Locha.

Čtvrtou, zatím poslední, autorovou básnickou sbírkou, o neopakovatelnosti všeho kolem nás, o zázracích, které ani nevidíme, neslyšíme, nevnímáme, necítíme. O tom, co všechno je možné vidět, slyšet, sdílet, jen tak pozorovat. O Neviditelné síle, která je v každém z nás ukrytá. Fotografie Aleš Deutsch, doslov akadem. sochař Milan Martiník.

Novela Neobyčejný čtenář (The Uncommon Reader) oceňovaného britského dramatika Alana Bennetta (za svou hru The History Boys v roce 2006 obdržel šest divadelních cen Tony Awards) začíná popisem neobvyklé situace, kdy královna, když náhodou zabloudila do po

Mikropříběhy s ironizující poetikou, nahořklý humor, sklon k aforistické zkratce, tajemství skryté mezi řádky. To jsou poznávací znaky veršů Dušana Spáčila, které shromáždil v knížce Hvězdné války. Třetí sbírka známého básníka a novináře osobitě zrcadlí pocity, které přináší současná rozporná epocha „po konci světa.“ Rovnomocné ilustrace Jana Gablera povyšují knihu na grafický skvost.

Třicet let od napsání ústředních veršů sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) vychází Petru Mazancovi sbírka s názvem Podzimní chodec. Je to jeho devátý soubor, nakladatelství stále stejné. Za tři desetiletí se změnil věk autora, změnilo se mnohé ve světě i doma, ale Mazancovo psaní moc ne – skoro vůbec. Bez pózy, bez verbalistní bezobsažnosti, zaumného jazyka, křečovité obraznosti, bez markýrování metahloubek. Jen věrně pokračující sebevyjádření pobytu a údělu, jen jeho vidění a prožívání světa.