Poetický cyklus Zápisky z garsonky je neskrývaně autobiografický garsonka, kterou obývá malý chlapec spolu se svou invalidní matkou, je plná knih, gramodesek a matčiných svobodomyslných přátel. Protipól bezpečného, avšak křehkého světa panelákového bytu na libereckém kopci představuje mocný, chladný řád v domě prarodičů pod kopcem. Jednoznačný a neproblematický vesmír dítěte se postupem času smršťuje; přichází nevyhnutelný zápas o identitu a životní prostor zprvu v náznacích, později se vší naléhavostí. Hledání rovnováhy mezi volností a disciplínou, mezi nahoře" a dole", mezi vášní a nadhledem a v neposlední řadě i mezi tragédií a groteskou můžeme sledovat jak v jednotlivých drobných příbězích, tak v rovině jazykové. Právě promyšlená práce s jazykem a palčivě prožitými motivy skladbu propojují v hluboký a přitom čtivý celek.

Nejznámější český spisovatel se ve dvou novelách vrací k tomu, co na něm jeho čtenáři oceňují nejvíce. Svůj humorně ironický pohled na vztahy mezi muži a ženami propůjčuje v novele Family Frost zkrachovalému restauratérovi, který si z nutnosti a trochu i na truc pronajme mrazící vůz známé firmy a živí se jako řidič. Během několika dní se jeho zbabraný život dostane do spirály událostí, které skončí až na svatbě jeho bývalé manželky (která si bere jeho bývalého společníka). Vincent se potká i s otcem, kterého nikdy předtím neviděl, a setkání proběhne vpravdě nečekaným způsobem. Druhá novela, Čarodějka z Křemelky, si pohrává s mírně fantastickým námětem. Krásná Dominika má celý život smůlu na muže a svou přitažlivost považuje spíš za prokletí. Jako dar naopak chápe svou schopnost číst lidem myšlenky. S přibývajícími lety a vztahy to ale vypadá, že i to druhé je spíš na obtíž – dokud nepotká ve vlaku známého spisovatele a nezamiluje se do něj. Ale dá se žít se ženou, která doopravdy ví, co si její muž myslí?

Snad každý zná jedno z předních děl české klasické literatury, humoristický román Bylo nás pět. Významný český spisovatel, humorista a novinář Karel Poláček v něm nezaměnitelným způsobem vzpomíná na své dětství v Rychnově nad Kněžnou. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je školák Petr Bajza, který prožívá nesčetná dobrodružství se svými kamarády Čeňkem Jirsákem, Antonínem Bejvalem, Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince. Vtip životu na maloměstě dává právě Péťův nezkalený naivní dětský pohled. Poláček byl mistrem svého oboru, dalším zdrojem komického efektu je tak střídání různorodých jazykových rovin a stylistických prostředků, Petr Bajza chvíli mluví hovorově se svými kumpány a poté se strojeně vyjadřuje před autoritou dospělých. Karel Poláček, mimo jiné autor knih jako Muži v offsidu, Edudant a Francimor či Dům na předměstí, napsal Bylo nás pět těsně před svým nuceným nástupem do Terezína v roce 1943. Jeho návrat do šťastných chvil dětství se tak pro něj stal zároveň únikem před krutou realitou doby, což dodává knize působivý rozměr dalece přesahující hranice literatury. Možná i proto je kniha neustále populární a jako jedna z mála je určená všem věkovým skupinám. Dočkala se mnoha vydání, slavné rozhlasové adaptace v podání Františka Filipovského a také velmi úspěšného zpracování České televize. Právě ze šestidílného televizního seriálu pocházejí fotografie, které naše knižní vydání doprovázejí.

Mrtvá matka a tři dcery, z nichž každá měla dobrý motiv i příležitost. Napjatý vztah matek a dcer se opakuje v mnoha rodinách a v každé generaci. Proč a jak zemřela teta Meluzína a která z dcer jí k tomu dopomohla? Policie o rodinné zkazky nemá zájem, a tak se pátrání na vlastní pěst ujímá rodinná přítelkyně. Rozplétá přitom stará tajemství obou rodin – té s mrtvou matkou, ale i své. Tajemství, které možná mělo zůstat utajeno. Šestnáctá lehce ironická kniha advokátky, spisovatelky a bývalé ministryně spravedlnosti, v níž se najde většina matek a dcer.

Hlavní hrdinové jsou různí, přesto však mají něco společného. Nacházejí se na životní křižovatce a bilancují svůj nepříliš uspokojivý osobní život, když jim osud za dramatických okolností nastíní možné řešení jejich situace. Všechny postavy jsou sympatické a uvěřitelné, snadno se s nimi můžeme ztotožnit a spolu s nimi si klást otázky: Rozhoduje o našich životech jen náhoda, nebo osud? Zasloužíme si za provinění vždycky trest? Oba příběhy zůstávají otevřené, přitom ale naznačují, že zdánlivý konec může být i novým začátkem.

Není dnešní zmatek především sexuální? Vítejte ve světě, kde se genderový experiment vymkl z rukou, kde je likvidováno mystérium mateřství a milosrdenství má podobu spartakiád. Adam T. Blahosz ve svém druhém románu brilantně popisuje svět úžasných technologií a krásných slov, jemuž přesto něco lidského chybí. Genderový experiment dosáhl vrcholu a ženy zastávají přesnou polovinu veřejných funkcí Svobodného světa, jenže se jim začínají slaďovat menstruační cykly. Nadnárodní organizace Freedom bdí nad čistotou a korektností informací a všudypřítomný Burnovern odebírá děti nevhodným rodičům a předává je profesionálně školeným pěstounům. Občané jsou pod nepřetržitým dohledem dobra, přesto bijí v některých z nich rebelská srdce a mocí bezmocných se vydávají za sny, po nichž ženy i muži touží od nepaměti. Údajně neexistující Vyvrhelové chystají návrat ke smysluplné existenci za pomoci čivav... Po chvíli si nevšimnete, že se příběh odehrává v budoucnosti – tak jsou situace i absurdity současné. Kniha však do pocitů marnosti nad stavem světa vnáší naději a očistný smích.

Druhá světová válka skončila, Evropa je v troskách. V nouzových táborech se tísní statisíce Židů, kteří přežili koncentrační tábory, ale nemají kam jít. Středo- a východoevropské státy už jsou ovládány Moskvou řízenými komunistickými stranami. Jedním z posledních ostrůvků je skomírající demokracie v Československu. V této situaci přijíždí do Prahy Ehud Avriel se zdánlivě nesplnitelným úkolem: nakoupit zbraně, nezbytné k ubránění vznikajícího židovského státu. Román popisuje skutečné i fiktivní osudy několika lidí, kteří spoluvytvářeli poválečnou podobu světa, i když se osobně většinou nesetkali. Autor úspěšného díla DVA PROTI ŘÍŠI přichází s novým špionážním příběhem.

Az élet máshol van - ma már szállóige a rimbaud-i sor, s ebben nem kis szerepe van, hogy a világhírű cseh író, Milan Kundera még a 60-as évek végén Csehszlovákiában írt, de már francia nyelven, 1973-ban megjelent regényének címéül választotta. A 30-as és 40-es évek Prágájában játszódó, hol barokkosan zsúfolt, hol szürrealisztikusan látomásos, ám mégis realisztikus, széles ívű társadalmi és emberi tablót felrajzoló regényében az író szarkasztikus és ironikus hangvétellel jeleníti meg egy nemzedék önámítóan hazug életútját, ahogy a forradalminak hitt rendszerváltozás haszonélvezőit lelkesen és szégyenkeltően ostobán kiszolgálja. Az anyja túlhatalma alól szabadulni képtelen Jaromil sem a szerelmi életében, sem a költői pályáján nem aratja le a vágyott babérokat - önismereti tévelygése így az új rezsim szolgálatára sarkallja: verseiben a mindent elsöprő új és hazug társadalmi rendet élteti, saját barátnőjét és annak családját pedig börtönbe juttatja a hamis eszmék bűvöletében. Annak ellenére, hogy mindeközben Shelley és Rimbaud szellemi követőjeként saját jobbik énjeként költői alteregója megalkotásán fáradozik: képzeletében Xaverként libben tova az egymásba nyíló álmokban. Ám ebben a sajátos nevelődési regényben az abszurd élethelyzetet csakis a banális végzet oldhatja fel - egy szinte kárörvendő szerző önkényes mesterkedése. Fél évszázad távlatából is mesteri módon.

Román o osudových láskách, odchodech i návratech Čechů, kteří na konci 19. století přišli na Volyň za lepším. „Toto druhé vydání (po 25 letech) aktualizovala sama doba. S válkou na Ukrajině se kniha a osudy v ní stávají ještě mnohem naléhavějšími.“ Martin Vopěnka Pradědeček Jan Sládek, druhý syn sedláka z Podřipska, chtěl původně přesídlit do Ameriky, ale neuměl plavat a oceánu se bál. Vydal se na východ po souši a na pozvání ruského cara Alexandra II. odstěhoval svou rodinu na Volyň. Tím založil tragický osud několika generací svých potomků. V Křemenci pak pekl chleba pod vládou jak Ukrajiny, tak Ruska, Polska a Německa. V míru žili na Volyni Ukrajinci, Rusové, Rusíni a Židé jen mezi dvěma totalitními režimy, bolševismem a nacismem, a mezi dvěma světovými válkami. Takové jsou dějiny staré Evropy a trvá to až do dnešních časů…

Nový román Magdaleny Platzové vypráví o idealistech z konce 19. století a o těch dnešních, kempujících v ulicích Manhattanu. Příběh se odvíjí od nezdařeného atentátu na pittsburgského podnikatele z přelomu 19. a 20. století Johna C. Kolmana. Devatenáctiletý útočník Andrej B. stráví následných čtrnáct let v nějtěžším žaláři, svého snu o svobodném člověku se ale nevzdá. Po propuštění se stane jednou z nejoriginálnějších postav amerického anarchismu. V roce 1919 jsou anarchisté ruského původu z Ameriky deportováni, Andreje a jeho životní souputnici Luisu čeká hořké zklamání v porevolučním Rusku, pak útěk do Berlína a nakonec exil ve Francii. V Evropě po první světové válce si státní aparáty přehazují nepohodlné jedince jako horké brambory, za povolení k pobytu se platí duší. Anarchista je též román o muži ve stínu ženy, o lásce jako závislosti, lásce až za hrob. O dospívání a stárnutí, o životě na Manhattanu. A také o tom, že když se někdo někoho pokusí zabít, je s ním v jistém smyslu spojen navždycky.

Knihy Sylvy Lauerové mají mnoho nadšených příznivců. Je o nich totiž známo, že čtenáře přímo zavalí energií ukrytou v příběhu. Ať se jim to líbí, nebo ne. Snad proto je na místě upozornění, že tento román vás opět nebude šetřit. Je ponurý, tajemný a plný tichých paradoxů našeho života. Šest dní, paralelní svět podzemí pražského metra, pět životních příběhů, které spojuje jen jedno - tiché kolíbavé kroky muže bez minulosti. Tři osudová setkání, lehce přehlédnutelná ve spěchu každodenního života. Pokud by v české literatuře existoval žánr komorního thrilleru, pak by se Tichošlap mohl stát čestným zástupcem této literární kategorie. Sylva Lauerová nabízí svým čtenářům opět něco zcela nového. Delikátní, mrazivý i lidský román. Hlavní linie příběhu je pečlivě uschována za každodenními obrazy obyčejných lidských životů - nezralé, nešťastné a samu sebe hledající Anety, zamilovaného a ambiciózního podnikatele Pavla, dominantní, úspěšné a citově okoralé galeristky Sonji a dvou starých žen. Životů, které spojuje jen jedno - přítomnost tichých kolíbavých kroků muže bez minulosti. Muže, který nemluví. Muže, který se ke spánku ukládá v temné místnosti starého činžovního domu a nekonečné hodiny tráví v prostorách pražského metra. Co v něm hledá? Co jej nutí nutí žít v paralelním světě mnoho desítek metrů pod zemí? Lauerová si ponechává svůj sugestivní a autentický literární styl, tentokrát jej však obohacuje o nový, pozvolný a temný poetizující odstín, který dává románu Tichošlap zcela osobitý ráz.

V nové próze Aleny Wagnerové se čtenář setkává s řadou kulturně i duchovně významných historických osobností – světícím biskupem pražským a kunsthistorikem Antonínem Podlahou, spisovatelem Karlem Krausem, básníkem Reinerem Mariou Rilkem, malířem Maxem Švabinským a Johannesem a Sidonií Nádhernými. Nejde však o historický román, nýbrž o novelu v dopisech. Zvolená forma fiktivní korespondence mezi Antonínem Podlahou, Karlem Krausem a Johannesem Nádherným autorce umožňuje zachytit vnitřní život hlavních postav, proniknout do jejich vztahů a prožívání. Stáváme se svědky jejich hledání toho, co znamená blízkost druhého člověka nebo jeho, byť dočasná, ztráta, a především různých podob vztahu mezi mužem a ženou – od duchovních sympatií a platonického sblížení přes lásku neopětovanou a zavrženou až k intenzivnímu, téměř milostnému sourozeneckému vztahu.

Do silvestrovské půlnoci roku 1992 zbývá jen několik dnů. Mladý sebestředný novinář Daniel, vyráží s jedním z prvních československých zájezdů na ostrov Tenerife, aby zde pro magazín Exotica napsal nenápadně pochvalnou reportáž o místních plážích, hotelech a turistických radovánkách. Daniel zde ale nachází mnohem víc než materiál ke svému článku a postupná změna pohledu na okolní svět i na sebe sama nakonec vede k překvapivé výhybce v jeho dosavadním životním směřování

Provokativně drzá zpověď mladé dívky o komplikovaném čase dospívání. Zapovězená láska, vymezování se vůči učitelům i rodičům, sny a naděje, které nevyhnutelně naráží na realitu. Jak dospět a najít vlastní cestu, když k vám ti, od nichž čekáte odpověď, nejsou upřímní?

Román tří generací žijících v jednom domě v severním pohraničí. Na sklonku socialismu sem přišly z Prahy žít dvě starší osamělé přítelkyně, asketka Blažena a požitkářka Charlotta, a začaly dům zvelebovat. Jenže po letech je dům najednou prázdný, i když jakoby připravený pro Eliščinu neteř a Blaženina syna, který se vrací z emigrace. Evžen a Eliška se spolu z počátku nesnášejí a vedou tichý boj. Eliška je nezaměstnaná a její syn David se dostane do party kriminálníků - dům je vykraden. Až třetí generace, Radka a napravený David, dovrší narychlo upečenou svatbou celou historii a do "domu s kotvičkou" se vrací život. Děj románu se přímo váže k autentické postavě geniálního malíře Augusta Frinda, přezdívaného Brožík Šluknovského výběžku, který žil na přelomu 19. a 20. století.

Nové vydání (zaměřené pouze na prózu, tedy s vynecháním oddílu esejů) výboru z díla českého filosofa-básníka , jehož práce se vždy pohybovaly na hranici mezi vědomím a podvědomím, realitou a absurditou, racionálnem a iracionálnem.

V kontextu autorčina díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. Po půlstoletí je zde znovu práce, která se může stát — a jistě i stane — skutečnou literární událostí. Druhé, opravené vydání.

Druhé vydání nejznámější prózy Boženy Němcové s ilustracemi Martina Velíška. Součástí knihy je CD s kompletním textem načteným Evou Holubovou. Nejznámější próza Boženy Němcové vyšla poprvé v roce 1855 a dosud byla publikována ve více než třech stovkách českých vydání a v mnoha zahraničních překladech. Toto vydání vyšlo poprvé před jedenácti lety a je textově identické s tím, jež v roce 1953 pro Knihovnu klasiků Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění připravili jako 5. svazek Spisů Boženy Němcové editoři Bohuslav Havránek, Rudolf Havel a Rudolf Skřeček. Na šestačtyřiceti stranách barevných ilustrací a v desítkách černobílých kreseb tyto Obrazy z venkovského života, jak zní podtitul Babičky, „vymaloval a nakreslil“ výtvarník Martin Velíšek.

Román Fasáda, s podtitulem M. N. O. P. Q., vydaný v roce 1987, za který Libuše Moníková obdržela jednu z prestižních německých literárních cen Alfred-Döblin-Preis, je jejím nejvýznamnějším dílem. Literárním jazykem němčina, tématem Čechy, češství, Češi a jejich místo v Evropě současné i v historii. Román má tři části. Dějištěm první je zámek Frýdlant-Litomyšl, kde čtyři umělci z Prahy originálním způsobem restaurují koncem 70. let, tedy za hluboké normalizace, renesanční sgrafita zámecké fasády. Ve druhé části odjíždějí tři z nich s dvěma dalšími „dočasnými“ zámeckými zaměstnanci, historikem Nordancem, Lucemburčanem žijícím v Čechách, a biologem Qvietonem na světovou výstavu do Japonska, kam však nikdy nedorazí. V Čechách román vychází poprvé.

Drobné absurdní prózy, povídky i básně v próze. Dovedné zacházení s jazykem, provokativní, překvapivé momenty, vtahující čtenáře do děje.

Temně agresivní pes se pod vedením odvážné ženy nechal vyvést ze svého bludiště zla. Strhující, cituplný příběh, který má v sobě ponaučení, drama i lásku, popisuje psychický i fyzický vývoj zvířete, přes počáteční strach a odmítání i zrod silné emoční vazby člověka a psa. Autorka vypráví příběh jednoho bláznivýho, týranýho psa, jeden rok života, kdy jí tohle zvíře vtrhlo do domova, do její existence a pak i do jejího srdce. Jeden rok, kdy se ze všech sil snažila ovládnout a změnit agresivní zvíře, i když netušila, co jí čeká a bála se, dala mu všechno, co bylo v jejích silách, až později si uvědomila, že on dělá to samé, i on ji převychoval. Psala si deník a tady teď ho předkládá, tak, jak zaznamenala společné žití, se všemi chybami a nedostatky, dramaty i radostmi. Nejsou to jen strohé informace, přidala pár vět, vyprávění, protože chce tento příběh vyprávět všem, hrozně se chce podělit o všechno, co ona a její pes zažili. Předala stránkám vše tak, jak příběh mockrát vyprávěla lidem, kteří se ptali a chtěli poslouchat, bezprostředně, na ulici, kdekoliv, takhle to bylo, tohle vše spolu prožívali.

Na lidi občas padne deprese. Ti osamělí, bez lásky, a ti s existenčními problémy bývají postiženi častěji a hlouběji. Rozvedená Julie se dvěma dorůstajícími potomky balancuje nad propastí nouze a má pocit, že tíhu dlouhotrvající nepřízně osudu už není schopná unést. Ve chvílích propadu a bolesti se cítí jako trosečník na pustém ostrově a zdá se jí, že by snad bylo lepší takový mizerný život vzdát. Už ví, že racionální cesta z tohoto stavu neexistuje. Jenže svého pozemské ráje hodlá dosáhnout stůj co stůj, chce zase jednou dosáhnout prachobyčejnou lidskou lásku a normální radost ze života. Tento příběh by se mohl stát zdrojem energie pro ty, kteří také hledají ráj, neboť i oni budou nakažení chutí utkat se s samotným peklem a zvítězit.

Dvě zklamání v lásce stačí Julii na celý život. Také Daniel si ze svého manželství odnesl skepsi a opatrnost vůči opačnému pohlaví. S Julií si rozhodně nic začínat nemíní. Obzvlášť když se tato nájemkyně jeho restaurátorské dílny jeví jako nezodpovědná bohémka. Jejich zdvořilá komunikace se však poznenáhlu mění v něco víc. Dají svému vztahu přece jen šanci, nebo raději zalezou zpět do svých bezpečných ulit?

Jak moc známe své blízké? Denně je potkáváme, bydlíme s nimi pod jednou střechou, a myslíme si, že o nich víme všechno. Barák je vyprávěn stárnoucí vdovou, která pozoruje své sousedy, kteří na rozdíl od ní prožívají své životy. Působí jako přízrak, co se plouží z domu do obchodu a zpět, jinak vysedává u otevřeného okna činžovního domu. Její stereotyp nahlodá událost, která se dotkne přímo jí a ona prochází proměnou a nachází v sobě opět ženu. Osud zamíchá i se životem její dcery alkoholičky a jednoho z nájemníků tak, že je těžko říct, jak moc můžeme druhé poznat či pochopit.

Jaká cesta vede k cíli ? Ta trnitější? Nebo snad ta hladší ? Nebo jde o to, jaký máme cíl ?Anebo jinak:Okno může zůstat špinavé a my si za ním i tak žijeme svůj čistý život. Na ušpiněné sklo si také můžeme prstem kreslit své sny. Okno se dá i rozbít. A třeba i umýt... a pak se uvidí.

Román popisuje skutečný příběh dvou milenců – Ládi a Věry (jména byla změněna). Láďa podniká, je rozvedený a žije lezením. Trénuje v boulderech, leze po horách. Věra řídí laboratoř v Praze, je špičková vědkyně, a její muž, Němec, pracuje jako právník v Bruselu. Jsou bezdětní, ona spí s Láďou a ještě s jedním mužem. Třicítku má za sebou, touží po dítěti. Komplikovaný vztah postav příběhu ukazuje „restartovanou“ morálku současnosti, vysokou míru volnosti i osamělost, která free-vztahy provází. Napínavý příběh, který nepostrádá tajemství, je velmi současný. Najdete v něm teambuilding, paintball, levitaci, comming out i extrémní dobrodružství na ledovci v Alpách. V centru však stojí komplikované vztahy Věry a jejích mužů. Jednotlivé kapitoly románu Slib, že mě zabiješ autor týden co týden zavěšoval na blog serveru Tyden.cz. Byl hojně navštěvovaný, vzbudil velké ohlasy čtenářů – nadšené i zavrhující (část z nich v knize najdete). Přímí aktéři příběhu o sobě na blogu četli a jejich reakce na vyprávěné vlastní osudy i představy o tom, co má či mělo být napsáno, se objevují v románu. V tom je zcela nový. První český blogoromán je plný zvratů, gagů i míst, kde jde o život a jeho smysl. Martin Fendrych je výborný vypravěč s výrazným stylem a humorem.

Povídky malostranské patří ke skvostům české moderní prózy a právem náleží do zlatého fondu české literatury. Jan Neruda ve svých povídkách vykreslil celou řadu svérázných postaviček Malé Strany. Máme možnost sdílet osudy obyčejných lidí, jejich upřímný cit a smysl pro spravedlnost. Kniha je ilustrovaná originálními kresbami Petra Urbana, který ve svých obrázcích dokonale ztvárnil malostranské postavičky, jednotlivých příběhů, i atmosféru Malé Strany.

Prozaik Aleš Dostál (*1946) se narodil v Ostravě, vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně a pracoval u Lesů České republiky. Je členem Obce spisovatelů a spolupracoval s Československou televizí a Filmovým studiem Barrandov. Zážitky profesionálního lesníka a myslivce vtělil do beletrizovaného příběhu, v nichž popisuje osudy hlavní hrdinky, učitelky Ivany, které po restituci připadne na starost péče o lesní oboru. Odjíždí tedy i s jedenáctiletou dcerou do hájenky, čímž se spustí kolotoč událostí, v nichž nechybí ani detektivní zápletka. Těžiště přímočarého svižného vyprávění spočívá ve zdařile vykresleném prostředí, znalosti myslivecké problematiky i v čtenářsky atraktivním příběhu.

Soubor Panoptikum Města pražského je poslední knihou z třídílné série spisovatele Jiřího Marka, kterou doplňují Panoptikum starých kriminálních příběhů a Panoptikum hříšných lidí. Soubor povídek obsahuje případy rady Vacátka a členů mordparty, inspektorů Bouše a Brůžka, kterým občas zaskočí poradit a vypomoci nyní už penzista Mrázek. V každém příběhu díky jemnému humoru a jazykovému mistrovství Jiřího Marka opět ožívá nostalgický svět prvorepublikové Prahy a jejích tehdejších periferií, spolu s řadou osobitých postav, které prožívají všední dramata s nešťastnými, ale někdy i se šťastnými konci. Všechny povídky z tohoto souboru se dočkaly seriálové podoby v rámci televitzního cyklu, jenž nese stejný název jako knižní předloha.

Do prvního svazku svých spisů jsem zařadil prózy, které by se daly zjednodušeně nazvat milostné. Porušil jsem úmyslně časovou posloupnost jejich vzniku. Zařadil jsem do první části prózy shrnuté do knihy Moje první lásky, napsané na sklonku sedmdesátých a v začátku osmdesátých let, snažil jsem se v nich totiž vylíčit pocity spíše pubertálního toužení než skutečné milostné zážitky. Teprve po nich následují povídky o zralejších vztazích, ačkoliv většina z nich vznikala v letech šedesátých. Zařadil jsem také krátkou prózu ze své první povídkové knihy Bezvadný den, která vznikala ještě v padesátých letech. Kratičká Láska je jistě dosti naivní, ale ve své době měla smysl i tím, že se naprosto vyhnula všem dobovým literárním rituálům a manýrám. Byla o lásce - o ničem víc. Zbylé povídky pak jsou ze dvou sbírek: Milenci na jednu noc a Milenci na jeden den…(z poznámky autora).