Útlá sbírka básní, které jsou někdy skoro návodem, jak naivní vděk může být cestou ke spokojenosti, pocitu životního štěstí a naplněné lásky. Když se pak v takovém světě, životě člověku stane něco zlého, může se kromě smutku vytvořit současně i pocit jistoty, že je stále za co být vděčný, vždycky je z čeho se radovat a navždycky je koho milovat.

Zralá sbírka autora, který má za sebou významné básnické a prozaické dílo. Ve svých nových verších navazuje na tradiční hodnoty české poezie, cítíme tu lyrickou hravost Wernische i Blatného. Petr Motýl je ale svébytný a svůj. Křehký a citlivý, ale také přesný v umění zachytit ve zkratce drsnou tvář skutecnosti. Vzpomínky, mikropříběhy, zvonivé poznámky k ryzí soucasnosti, biblické motivy, ohlasy na

Básně Daniela Soukupa jako by patřily jiným časům: jejich tvar má v sobě klasicistní sošnost. Cosi znepokojivého se tu ale rýsuje, už to stoupá, už se to sype, už to praská, už se to rozuteklo. V průzorech se střetávají protínající se linie, hranice a okraje na sebe narážejí, prázdnota kypí obsahy, zmizelé hledá další zázračnou planetu, novou ustálenost věcí. Daniel Soukup (1976) vystudoval anglistiku,

Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v padesátých letech, kdy byl autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty v temném období naší historie, ale zároveň, stejně jako všechny jeho prozaické knihy, jsou prodchnuty nadějí a vírou v člověka a láskou k životu. Vlastními slovy autora je to výpověď

Desátá sbírka básní prodchnutých vírou, venkovem, moudrostí. Svou skromností a civilností výjimečný jev na české poetické scéně.

Ve své jedenácté básnické sbírce Hana Karolina Kobulejová osobitě otevírá náměty, jež jsou základem jejího poetického cyklu. Vytvořená elipsa dává šanci sledovat pouť slunečního paprsku, který umožňuje známá zátiší spatřit nově. Nalézání citu a vzájemné blízkosti, pronikání pod povrch věcí, jevů i neobvyklých dojmů, to je jen několik z mnoha aspektů, kterými čtenářům odhaluje svůj niterní svět. Prostřednictvím

Svazek představuje Jiřího Grušu jako česko-německého básníka. Prvně v úplnosti, v originálech, resp. i překladu zahrnuje jeho šest za života vydaných českojazyčných básnických knih (Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince, Grušas Wacht am Rhein) a dvě sbírky německojazyčné (Der Babylonwald, Wandersteine). Mimoto českým čtenářům zpřístupňuje básně rukopisné, časopisecké,

Básník posílá touto sbírkou čtenářům dopis, v němž je ukryto poselství o starostech, radostech, obavách i nadějích lidí této planety.

Třiadvacetileté Janě se právě konečně otevírá cesta k vysněnému vysokoškolskému studiu. Snaží se prožít pestré léto, ale připadá si tak trochu sama. Chybí jí kamarádky, nedaří se jí najít kluka, s kterým by se opravdu dalo chodit, rodiče ji často shazují, bratr zlobí. V práci má jako nejmladší pozici poslední z posledních, a když se jí konečně podaří prosadit si studium vysoké, její obliba u nadřízených

Autor čerpá ze svého života. Zajímá ho všechno kolem něho... lidé, příroda, všední den, radost i bolest, zamilování a láska. Prozaická poetičnost jeho básní přináší do života krásu a naději. Některý čtenář přečte knihu jedním dechem, další se zastaví a o myšlenkách bude rozjímat. Verše jsou upřímné a neokázalé. Je z nich cítit radost, naděje a víra.

Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka. Jde o jednu z méně známých a literárněhistoricky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní. Navazovali především na předválečný surrealismus,

Básnická sbírka ve svých krutě bolestných lyrických verších předkládá každodenní boj s nepřízní osudu. Nešťastná láska, všudypřítomná samota a zdravotní problémy mají příchuť zkaženého vína s pelyňkem, jehož číšku si musí každý vypít až do dna. Avšak i chmury se někdy nadzvednou, když do života vstoupí nová žena, která jej protřepe jak těžkou deku, předtím než se k vám zachumlá… Z bytí pak seškrábnete

Další sbírečka plná optimismu, básníček a sluníček.

František Halas (1901-1949) básník, redaktor a překladatel, jeden z nejvýznamnějších českých tvůrců XX. století - \"básník nadaný silnou obrazností, hlavně vizuální, slučuje své ‚okouzlené, ale i odkouzlené\' vidění světa s těžkou hloubavostí a stálým citovým patosem\" (Arne Novák).

Chcete se ponořit do myšlenek a zastavit na chvíli čas? Dát prostor své fantazii, pochopit chování, emoce, události a situace, které nás ovlivňují celý život, a ještě se dozvědět něco nového ze světa zdraví a krásy? Pak je pro vás tato sbírka básní, kterou právě držíte v rukou, ta pravá. Její verše vás rozpláčou, pobaví, poučí, probudí. Zároveň jsou určitým vzkazem, zpovědí, odhalením, vyznáním, zamyšlením…

Prvotina brněnské básnířky a bioložky

Tomáš Sedláček o této knize básnických epigramů napsal: \"Michaelovi Marchovi se povedl zdrcující kousek - jako cizinec vystihl pražský hrdý patos, kterému vévodí napůl moudré skvrny konverzací ze dna pivních tácků, a přesto na jeho verších není pivního nic, jsou elegantní a jemné, točivé a příhodné. Tančí mezi filosofií a mává básnictvím, které sám podává v ekonomicky šetrných a úsporných dávkách,

\"Je to tam holka - máš rakovinu.\" Prodala dům a vyrazila do světa s uzlíčkem buchet, živíce se tím, co našla v lese a na poli.

Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu

Básně Kristýny Svidroňové jsou komponované do celku, jemuž dominuje lyrická mluvčí v druhé osobě a bohatý svět rostlinné říše a životodárné vody, na níž TENTO SVĚT závisí: duby, břízy, olše, kaštany, smrk, zázvor, borůvky, karafiáty, pokojové rostliny, jejich tkáň a habitus, jejich listy, semena, květy, vůně a kořeny touto sbírkou prorůstají. Mluvčí se proměňuje v jejich soukmenovkyni – rozkvétá a