Sbírka krátkých básní, útržků, myšlenek. Osobní zpověď. Střípky života. O tom, že zklamání chutná jak grapefruit a láska je ta nejlepší věc, kterou umíme.

Autorka „napsala hezké básně v nehezké době,“ píše se v jedné z poznámek k její nové sbírce. „V době zákazů, omezení a stresu…“ píše se v druhé. No, napsala… Jak sama říká: „Nebylo vůbec potřeba nic vymýšlet, jen sednout a zapsat to, co už bylo v mé hlavě. Napadne-li vás virus, organismus se brání horečkou a potí se. Já byla zdravá, ale mé tělo reagovalo na situaci kolem a produkovalo verše.“ A jsou

O egyptském pobytu Ježíše moc statistik nenapíšeme: a přece tam žil naplno. Kolekce básní chce stát na straně těch, kteří vnitřní zkušenost nepodřizují přehledným výkazům. Že báseň odpovídá životnímu stylu a není omnibus, který cokoliv sbírá a všechno bez rozlišení porozdává, souvisí se zápasem o krásné slovo.

Poetické dialogy bývalé milenecké dvojice

Moderní básnická sbírka Olgy Šedové Kdo dělá vlny?, psaná převážně volným veršem, plná nápaditých a vtipných metafor, přináší pohled mladé na problematiku současných vztahů, případná zklamání, ale zároveň ukazuje i sílu, jak se zvednout ze dna a užít si život plným doušky. Tak, jak se samotný životní běh komíhá často jako by na vlnách, jsou i básně této sbírky pozvolna neseny na vlnách básní Olgy Šedové.

Po dlouhé době opět básnický debut, v němž máme co do činění s autorem hotovým, s autorem, který neředí svou básnickou sbírku publikováním nedodělaných a netrpělivých „náčrtků“.

Vyměnili si pohled. Byl krátký, těžko by si ho byl někdo všiml. Nikdy předtím se neviděli, ale ona už ve svém srdci nedokázala vidět nikoho jiného. Ve verších ukrytý příběh o boji se zakázanou láskou, o zradě, slibech, odpovědnosti i strachu. O tom, jak hledání sebe samé prostřednictvím mužské náruče může zraňovat i spalovat neutišitelnou touhou. Obzvlášť pokud ta náruč patří zadanému muži.

Překvapivá sbírka básníka, jehož verše lze dávno spolehlivě rozpoznat v mnohohlasí české poezie Dne 8. září 1522 po vyčerpávající tříleté plavbě dorazila do Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Přesně po pěti stech letech, 8. září 2022, vychází nová kniha Petra Hrušky, která je částečně

František Halas (1901-1949) básník, redaktor a překladatel, jeden z nejvýznamnějších českých tvůrců XX. století - \"básník nadaný silnou obrazností, hlavně vizuální, slučuje své ‚okouzlené, ale i odkouzlené\' vidění světa s těžkou hloubavostí a stálým citovým patosem\" (Arne Novák).

Mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice – a občas zkrátka nastanou momenty, kdy mozek přestává vnímat rozdíl. A srdce buší, když duše pláče. Verše plné blažené zamilovanosti, vzpomínek a radostí, ale i slz, pádů, ztrát a jiných prchavých okamžiků, které i přes bolest stojí za to žít. Ve sbírce najdete všechny barvy, kterými náš život ve skutečnosti hraje. Od nejjemnějších přes zaslepené až po

Básnické dílo Jiřího Wolkra (1900—1924) si v sobě uchovalo nezaměnitelnou výpověď o radikální proměně poezie dvacátých let a záhy podnítilo četné polemiky o směřování avantgardního umění. Poúnorová kritika jej však účelově dezinterpretovala v duchu proletářství a budovatelské vitality. Česká knižnice proto přináší výbor, který chce sejmout z Wolkra tuto zjednodušující, v povědomí čtenářů stále přetrvávající

„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od

Nejslavnější sbírka žijící legendy českého básnictví je zároveň skutečným skvostem tuzemské poezie XX. století. Od jejího prvního vydání uplynou brzy již celá čtyři desetiletí. Čas však nejenže tuto sbírku — která se v polovině šedesátých let stala na zdejší literární scéně naprostým zjevením — nepřipravil o nic z její magické, imaginární, hypnotizující atmosféry, ale naopak jí umožnil dozrát podobně,

M. Bartoňová, specialistka na indické jazyky a kulturu, se věnuje především józe a jejím duchovním aspektům. I její poezie vychází ze stejného pramene. Není jen poetickým vyjádřením stavu duše, ale zároveň cestou poznání směřující ke konečnému a harmonickému stavu Jednoty.

2/3 chlapa je druhou sbírkou básní Petra Soukupa, která si jako hlavní úkol klade pobavit, byť neúmyslně. Sbírka je taková, jaký je její autor. Básně jsou krátké a občas se ani o básně nejedná, spíše hesla, slogany, nebo glosy. S nadhledem se dívá na mezilidské vztahy, (nejen) intimní styky, časté nešvary, ke kterým se i sám přiznává. S češtinou nakládá po svém a více řeší originalitu než gramatiku

Ve své další knize se Bohumila Grögerová, jedna z nejvýznamnějších osobností naší literatury, vrací do časů svého dětství. Dva zelené tóny je básnická knížka rafinovaně prostá, prodchnutá něhou a laskavou vyrovnaností. Plně se v ní projevuje svrchované umění této výjimečné autorky.

Sbírka lyrických básní.

První básnická sbírka Filipa Peška - rodilého Pražáka, vystudovaného teoretického fyzika, ředitele vesnické školy, webdesignéra a programátora, obdivovatele východních filosofií. Sbírka obsahuje texty především z osmdesátých a z devadesátých let. Skládá se z několika tématicky odlišných celků - kromě úvodní části Vesnice, inspirované přírodou a staročeským venkovem, obsahuje oddíly Bouřkový obloze

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními

Čtyřverší je akord, který úžasně zazní a rychle odezní. Čtyřverší jsou lyrické epigramy, ve kterých se zrcadlí celý svět. V našem životě je mnoho bezvýznamných věcí, na kterých jsme citově závislí, a Žáčkova čtyřverší dotekem obraznosti spojují tyto maličkosti v překvapující akordy. Od kolébky do hrobu nás provázejí malé, všední, zdánlivě bezvýznamné věci, které Jiří Žáček ve svých neobvyklých čtyřverších