Autor je přímo zosobněním pojmu poeta doctus, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Protože je utvářen nejen rozsáhlým vzděláním, ale i vytříbenou invenčností. Sám se považuje za konkretistu, což znamená, že v zárodku jeho tvorby nalezneme vztah k Mallarméovi a jeho Vrhu kostek. Básník rozmisťuje osamělá slova na bílé ploše a vytváří tak mnohočetnou spleť možných, zřejmých i zaujatých významů. To

Kniha Soví kámen je vstupenkou do světa moderní poezie skloubené s tradičními prvky české lyriky. Rozsahem drobnější básně reprezentující průřez tvorby a zrání autora zde postupně přecházejí do miniaturních eposů obsahujících autobiografické prvky básníkova života, kterému byla druhým a někdy i prvním domovem lesní paseka či voňavý krmelec. Básník pokračuje v nastoupeném kurzu, jenž poprvé vyhlásil

Moderní básnická sbírka Olgy Šedové Kdo dělá vlny?, psaná převážně volným veršem, plná nápaditých a vtipných metafor, přináší pohled mladé na problematiku současných vztahů, případná zklamání, ale zároveň ukazuje i sílu, jak se zvednout ze dna a užít si život plným doušky. Tak, jak se samotný životní běh komíhá často jako by na vlnách, jsou i básně této sbírky pozvolna neseny na vlnách básní Olgy Šedové.

Zeno Kaprál (nar. 1942), básník, autor scénářů a fejetonů a kdysi též souputník takzvané „brněnské bohémy“, je zde se svojí novou sbírkou. Příznivcům poezie je znám jako autor formálně vycizelované poetiky. Jeho „elegie“ však vykazuje znaky „podivuhodného obratu“, který česká literatura zná například z pozdního díla Jaroslava Seiferta. V čase bilancování se autorův styl stává průzračnějším a se čtenářem

Kniha básní Aleny Müllerové přináší verše v té nejlepší české gellnerovsko-hausmannovské tradici: vyzrálé, dokonale rýmované, vtipné, břitké, často sarkastické, ale občas i s podtónem smutku. Přestože jde o básnickou prvotinu - autorku známe zejména z jejího působení v České televizi a z její knihy prozaické -, jde o jednu z nejpřesvědčivějších knih české poezie poslední doby. Vedle básní, jež tvoří

Stěžejní díla klíčového meziválečného básníka Josef Hora (1891–1945) byl překladatelem, novinářem, kritikem, hlavně ale básníkem. Ty byly vždy jeho primárním vyjádřením. Celý život se ho hluboce dotýkalo soudobé dění. Věřil ve změnu poměrů, ale tato víra často dostávala podobu deziluze. Pro Horu jsou klíčové čas, jeho plynutí v básních až zvučí, a ticho, místy až zhmotněné. Pro jeho dílo mělo velký

O svých memoárových textech básník říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. Soubor krátkých próz Všecky krásy světa je poskládán z desítek takových malých příběhů; jejich záběr je široký – rodný Žižkov, milovaná Praha, Kralupy nad Vltavou, lidé známí od dětství i respektovaní v dospělosti, spolužáci, sousedé,

Sbírka básní s emotivním nádechem, která vám rozšíří nejen vědomí, ale i povědomí o hloubce lidských emocí a o tom, jak silnou moc nad nimi mají slova. A nejen to. Tato sbírka vám poskytne klíč k světu, který jste doposud neznali. K světu, který vás přiměje přemýšlet nad lidským světem z více úhlů. A občas také jen nakreslí úsměv na tváři, poskytne únik z reality každodenního života nebo zpříjemní

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku: „Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak

Toto jsou básně, které kombinují civil(ist)ní poetiku se surreálnými obrazy; děje se tak prostřednictvím asociativních jazykových her a „samplování“ textových útržků nejrůznějšího původu. Přítomen je též jakýsi humor, nadlehčující existenciální úzkost ze světa přehlceného všeobecnou skepsí a únavou, zoufale přehlušovanou maniakální aktivitou a pseudokomunikací na sociálních sítích.

\"Je to tam holka - máš rakovinu.\" Prodala dům a vyrazila do světa s uzlíčkem buchet, živíce se tím, co našla v lese a na poli.

Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené.

Básnická sbírka moravského básníka Dušana Neničky, plná velmi křehké a jemné lyriky se smyslem pro krásu i v tom nejmenším detailu, které se citlivé moravské duši dostává už jen při radosti v rozhlédnutí okolo sebe. O čemž svědčí i jen samy názvy básní, jakožto Jablíčka, Motýl, Beruška a déšť či Koštýř. Krásu samotného ducha obohacují ilustrace Davida Vrány a obálka od Jany Honzírkové.

Kapitalistické básně musí znát každý dělník, politik, manažer, hutník, právník, učitel, zemědělec, degustátor, inseminátor, student, důchodce i žena v domácnosti! Kapitalistické básně musí znát každý milovník i odpůrce kapitalismu. Vhodné i pro toho, koho kapitalismus dosud nechával chladným! Po jejich přečtení se do kapitalismu nevyhnutelně zamilujete! Kniha může sloužit jako úvod do studia kapitalismu,

V nové grafické podobě (Marek Meduna) se v PV 55 setkáte s novými texty mladé (min. *1989) i zralé (max. * 1954) české a slovenské poezie a prózy - žádné nesrozumitelné řečičky - 0% literárního puritánství: hořká anekdota Milana Kohouta, střet s prvotinou Andrease Patenidise, chirurgická odhalení Matěje Antoše, rozpovídané nebožky Radka Friedricha, ironie Vojtěcha Vanera, kulové blesky Pavla Ctibora,

Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 - 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším - lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska,

Vnímáme-li písňové texty Zuzany Navarové z let 1998-2004 jako uzavřený, homogenní celek, neunikne nám, že jsou neobvykle kvalitativně vyrovnané. Vždy mají potenciál osvěžit překvapivou slovní hříčkou, nadchnout nevšedním lyrickým obrazem, přesvědčit vnímáním světa, které má přes pokornou toleranci a laskavý odstup jeho pozorovatelky jasné etické nuance. Vedla k nim dlouhá a značně probolená cesta,

Sbírky haiku spisovatelky, herečky a japanologa a překladatele.

Nejnovější básnická sbírka Ivana M. Jirouse, vůbec první napsaná po druhém, rozšířeném vydání Magorovy summy, vyšla poprvé jako bibliofilie v nakladatelství Gallery. Nyní vychází v druhém vydání v nakladatelství Torst, ve stejné grafické úpravě Dušana Str