Zbierka básní je autorkinou prvotinou. Vo Vykrivení absentuje ústredný motív, no jednoliatu atmosféru si udržiava od prvej po poslednú stranu. Jakúbekovej poéziu možno považovať za experiment kompozície a nenápadne vsunutého mechanického automatizmu. Kritika zbierku nazvala pálčivou výpoveďou o zakriveniach súčasného sveta, spoločnosti, indivídua a netušených zákutiach ľudskej psyché. Filozofický kontext, z ktorého autorka neustále čerpá, sa spája s dômyselným využitím psychologického rozptylu a umne zvoleného skúsenostného komplexu. Neopomínajúc iróniu a cynizmus, ktorý má autorka nepochybne v obľube, tieto texty poskytujú mnohostranný zážitok na úrovni kognitívnej, emocionálnej, etickej a axiologickej.

Na první průlet verši Miroslava Fišmeistera by se možná zdálo, že jde o hravě nonsensovou poezii, o absurdní slovní hříčky, o zvukomalebné toky hlásek a písmen a v nich neztajené jiskřivé veselí. V jeho křivolakých, složitě spájených obrazech ale zdaleka není vložen jen autorův cit pro bizarnost, hru, významy a zvuky jazyka: jejich smysl je nečekaně zvrstvený, jiskří v elektrizujících výbojích ze styku slov a jevů, které jsou si vzdálené a cizí. Oslňuje tím, nač nejsme zvyklí, co nás vykolejí, co se musíme teprve naučit učíst. Klíč k básním Miroslava Fišmeistera nelze vložit do padnoucího zámku, s nímž by bylo lze snadno pootočit a otevřít dveře do spořádané síně jejich smyslu. Je potřeba se pokoušet jej znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů.

Básne si nekladú za cieľ používať zložité a vycifrované slová, ale plynulo a zrozumiteľne prejaviť to, čo sa v autorovom vnútri skrýva a čo je navonok v uponáhľanej dobe neviditeľné. Schopnosť pozastaviť sa a rozmýšľať, prejaviťv svoj cit a tak si skrášliť svoj život. Ulahodiť svojej duši a zobudiť telo, vypovedať o vnútorných pocitoch.

Popredný predstaviteľ duchovno-kresťansky orientovanej poézie darúva sebe i slovenskej kultúrnej verejnosti jedinečnú knihu, ktorá rekapituluje bás¬nickým spôsobom, čo a ako prežil. Unikátny tvorivý zámer napísať lyrickú autobiografiu vyplynul z pocitu, že pri životnom jubileu – osemdesiatinách – nastal čas „všetko podstatné akosi znova zosumarizovať, podčiarknuť a zrátať“. V úvodnom slove knihy autor ďalej vysvetľuje: „Zmyslel som si pospomínať na výrazné momenty, ktoré ma poznačili od celkom včasného veku, ba vlastne od narodenia, a ktoré ma sprevádzali peripetiami odvíjajúcej sa osobnej skutočnosti. ... Predsavzatie nadobudlo, napodiv, priam závratný objem, zrodilo sa z neho päť hrubých zväzkov básní viazaných spoločným titulom Pútnikova kapsa, kníh formálne absolútne netypických pre poetickú tvorbu, ale pritom plných tej najosobnejšej poézie.“

„Přece nemůžeš psát jen samé maličkosti!“ vytkl mi jeden z mých přátel. Tehdy jsem se rozhodl napsat poému nebo cosi na ten způsob, abych mu, i sám sobě, dokázal, že to umím také. Tak dlouho jsem se chystal na poému, až jsem se pustil do čtyřverší. Takže opět maličkosti. Momentky. Lyrické epigramy. A proč ne? Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět? Stačí ovládnout umění zkratky a nápovědi. Ale to je právě to nejtěžší! Čtyřverší je akord, který zazní a odezní tak rychle, že ho rozptýlená čtenářova fantazie vůbec nemusí zaznamenat. Jsou témata, pro něž se čtyřverší zdá být příliš těsné. Mnohokrát jsem podlehl pokušení připsat další sloku — a pak jsem ji škrtnul. Anebo nechal a škrtnul první. Anebo škrtnul obě a napsal třetí. Připadá mi, že jsem víc škrtal, nežli psal. Ale něco přece zbylo. Akordy. Maličkosti z lásky. Jiří Žáček

Václav Daněk (1929) je příslušníkem básnické generace, jejíž „dětství bylo poznamenáno zkušenostmi války a nacistické okupace a kteří vstoupili do let své dospělosti v letech neblahých drastických zvratů, předznamenaných únorem 1948,“ jak píše v doslovu k

Sbírka severočeského autora Martina Vodňanského nepotřebuje předmluvu ani doslov. Básník sám svoji poezii ohodnotil, sám se vyznal, sám vystihl, co je poezie jeho a co poezie vůbec. Naštěstí je opravdu jen básník a nikoli salonní vědátor, pitvající knihu, jež se nemůže bránit. Básníkovi stačí pohled na zelené mandarinky, přehlížené přesyceným obecenstvem, aby pochopil: že jsou nesrovnatelně chutnější než ty / co téměř lahodí lidskému oku Neboť tajemství žije pod slupkou. Netřeba lahodit! Netřeba leštit slupky ani slova!

V knižke Verš na notovej osnove predkladá poetka Blanka Poliaková milovníkom poézie verše, ktoré vznikli z očarenia piesňami, poéziou a osobnosťou Leonarda Cohena, kanadského básnika, pesničkára a maliara. "Mnohí si piesne Leonarda Cohena pohmkávajú. Patrím k nim. Pokúsila som sa cez slovo nazrieť do duše tejto mimoriadne zaujímavej osobností,“ povedala autorka.

Poézia starej číny. Slovenský preklad Emanuela Boháča čínskych básní preložených do češtiny Ferdinandom Stočesom. Vyšlo v edícii Klenoty. Viazané v koži.

Zbierka básní opisuje krásy i ťarchy onoho sveta ta hore, smeje sa i spomína na osudy ľudí, zapletených do tejto predivnej konštalácie nekonečných vrcholov.

Kniha známého salesiánského kněze a pedagoga, „pastýře undergroundu“, je putováním po stopách Božího milosrdenství na této zemi. V krátkých příbězích se setkávají dva světy: svět Heryánovy kněžské každodennosti vyplněný setkáními s lidmi z různých vrstev společnosti, vesměs ale z jejích okrajů, a svět biblických poselství a podobenství. Ty vnášejí do naší současnosti paprsky pochopení a smyslu, ale také nastavují zrcadlo naší pýše a sobectví. Heryán ukazuje, jak je svět naplněn Božím milosrdenstvím, které nás v každé chvíli vybízí k tomu, abychom změnily naše uvažování a nechali se jím prostoupit. Jednotlivé kapitoly-příběhy knihy zaujmou bezprostředností a upřímností, s jakou nahlížejí v Boží perspektivě aktuální dění kolem nás, a prohlubují touhu po obrácení srdcí. Ladislav Heryán je známý salesiánský kněz, biblista a pedagog.

Milan Šedivý (1977) vydal už pět básnických sbírek a jeho nová knížka Pod Hádovou hadovkou zřetelně potvrzuje, že jde o autora inspirovaného, ale i poučeného. Šedivého básně vytvářejí až přeludnou realitu, která však vyrůstá ze střípků obyčejnosti a detailů zcela současné všednodennosti. Ovšem právě básnický prožitek – lyrický, někdy s ironickým prokmitnutím – dodává této velmi osobité poetice její sugestivnost a originalitu. Tvorba Milana Šedivého vyrůstá organicky z jeho nesporného talentu, nenajdeme v ní žádné laciné schválnosti nebo efekty, jimiž by na sebe chtěla křiklavě upozornit. Působí velice naléhavě nenásilnou dynamikou své zcela svébytné obraznosti a nezvyklostí básnického pojetí.

Jeho poéma, psaná silně prozaizovaným veršem, má blízko k asociativnímu pásmu, v němž plyne proud vzpomínek bez přerušení, aby vypovídal o jedinečném lidském osudu. Polské i italské reálie básník loví z paměti, aby v nich odhaloval skutečnost na cestě do „země tužeb a klamu“, jak si ji dávno vysnil citovaný prokletý básník G. Nerval. Stálé prolínání snových představ se skutečností, stejně jako setkávání živých a mrtvých i jisté předznamenání lidského konce symbolizované jedovatým oleandrem, vytváří emotivně strhující pásmo o touze člověka proniknout pevninou vzpomínek, „abys viděl, co leží na dně, bez konce …“.

Audiokniha Spev o mne, ktorú napísal Walt Whitman. Báseň, skladajúca sa z 1336 veršov, pôvodne nemala názov. Táto úvodná skladba dostala v druhom vydaní v roku 1856 názov Báseň Američana Walta Whitmana, vo vydaní z roku 1881 sa po prvý raz objavil názov Spev o mne (Song of Myself). Je považovaná za jednu z najvýznamnejších básní v americkej literatúre.

Psát o poezii je trestuhodný nešvar. Co sama neřekne posluchači a čtenáři, neřekne mu nikdo jiný, třebas by popsal nevím kolik papíru. A nic nevadí, že každému říká jedna a táž báseň říká něco jiného. Ona totiž říká nejen každému něco jiného, ona to říká pokaždé jinak.

Zažil/a si alebo zažívaš sklamanie v láske? Máš sen naplniť svoje túžby a nájsť znova pokoj a radosť? Pochybuješ o tom, či by Ti zmena priniesla šťastie? Máš pocit, že nemáš dostatok síl pre zmenu? V tom prípade určité odpovede možno nájsť v tejto knihe. Ide o pokračovanie príbehu o láske a na rozdiel od predošlej knihy Srdcu všetko prenechaj, tentokrát vo väčšej miere zachytáva aj tie menej príjemné stránky vzťahov. Napriek tomu básne zanechávajú odkazy naplnené nádejou, odhodlaním, vďačnosťou, prijatím a odpustením, vďaka čomu je možné život opäť vnímať v jasnejších farbách. V jednotlivých básňach je možné nájsť útechu, motiváciu aj povzbudenie do ďalších dní. Autorka knihy je lekárka, ktorá odovzdáva srdce a kus seba nie len svojim pacientom, ale aj poézii a fotografovaniu. Je presvedčená o tom, že v každom človeku sa nachádza obrovský, často neobjavený potenciál, ako aj neuveriteľná sila pre vykonanie zmeny potrebnej k dosiahnutiu radosti zo života a splneniu nenaplnených snov.

Sbírka básní a poetických parafrází na hranici mezi groteskou a tragikou vyjadřuje přírodní lyriku a echa minulosti. Vít Kremlička převedl několik barokních kreolských textů písní do formy básní a zčásti je transponoval do současné doby. Vyjadřuje tak nové významové harmonie a kontrasty v rozpětí z minulosti k dnešku. Drsnou nostalgií odhání démony modernistických krasoduchů a staronové experimenty konkretizovaných abstrakcí do retro steampunkové syntézy. Poesie jako uzrálý rum neulpívá a její umělecký světonázor vede ducha k rozpětí imaginace.

Zbierka intímnej, ľúbostnej a prírodnej lyriky. Poézia zo Zlatého fondu SME.

Každý jeden z nás má svoje tzv. nebo, ktoré je v niektorých momentoch plné množstva žiarivých hviezd, no prídu aj chvíle, kedy tam tie hviezdy síce stále sú, ale my ich nemôžme vidieť, nech je to už z akýchkoľvek dôvodov. V tejto knihe Vám chcem ukázať časť môjho neba a chvíle, kedy som mala pocit, že je úplne prázdne. Táto zbierka predstavuje všetky pocity, ktoré som počas tohto obdobia prežívala a otvára Vám bránu k objavovaniu Vašich vlastných hviezd.

„Pre svetovú poéziu je Puškinovo dielo večne živým, sladkým a nadšenie i lásku budiacim slovom, ktoré hovorí nielen o kráse pominuteľných prežití, ale je i hrdým pohľadom do večne ľudských tragédií, výrazom, smierujúcim smrteľný osud človeka s nesmrteľnými zákonmi jestvovania.“ (Stanislav Mečiar.) Poézia zo Zlatého fondu SME.

Po třech letech od prvního vydání vychází tato básnická sbírka ve značně přepracované, sevřenější, a proto ještě uhrančivější podobě. Vzhledem k možnosti srovnání obou verzí vzbudí kniha zajisté pozornost i mezi literárními odborníky, ale prvotně a především po ní sáhnou milovníci vynikající poezie.

Sbírka obsahuje šestadvacet básní. Volný verš se místy střídá s vázaným, vyskytují se i básně v próze. Nejkratší útvary mají jeden až dva verše, ale většina se skládá z několika tematicky propojených částí (cykly v rozsahu několika stran). Zhruba polovina básní je nazvána podle ročních období: Zima, Jaro, Léto, Podzim (v obsahu se tato řada třikrát opakuje, následují Jaro, léto a Podzim, zima). Jsou to texty sledující život člověka, jeho činnosti a prožitky na pozadí jevů typických pro etapy přírodního cyklu. Mezi uvedené básně jsou vloženy texty, jež se týkají různých modů lidské existence a je v nich zřejmé individuálně psychologické nebo společensko-historické pozadí. Jsou to básně Za řekou, V bytosti (Málem jako mrtví), Sám sobě vodu, Asteroid, Do krajiny, Útok cesty, Do očí, Chůze (Tma), Na ledviny, Wittgenstein bije žáka, Chůze (Vesmírem), V bytosti (Na konci srpna), Spící podotýkají, Vocatus atque non vocatus Deus aderit, Chůze (Provaz cesty). Tempo je na začátku sbírky pomalé (na stránkách je málo textu, kolem veršů zbývá dost volného prostoru), střed sbírky je koncentrovaný a dynamický (víc než jedna strofa na stránce), vše se znovu uvolňuje v závěru. Kromě prostředků a motivů, které známe z předchozí sbírky Moře, najdeme ve sbírce Wittgenstein bije žáka např. funkční využití enumerace nebo opakování a rozvíjení dílčích konstrukcí v rámci celé knihy, ale hlavně zesílenou snahu zachycovat různé stránky existence člověka tváří v tvář nezploštělému světu – sobě samému či bližnímu, vegetaci, krajině, reklamě, vesmíru, času, Bohu.

S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

„Nesúďte, ľudia, prísne o mne, aj do ľalie padne prach.“ Tichomír Milkin, hoci bol kňazom, písal aj ľúbostné verše. V čase písania ich však nepublikoval a tak o nich verejnosť dlho nevedela. Literárna kritika ho označuje ako prvého naozaj erotického lyrika u nás. „Čo moje srdce cíti, / to spieva lutna; / či vás to dráždi, abo / či vám to chutná.“ Klasika zo Zlatého fondu SME.

Autor tejto zbierky chce dosiahnuť líniu priameho dotyku čitateľa s hodnotami a nádherami života. V jeho veršoch je cítiť prepojenie orientácie chcenia so skutkami. Pritom odkrýva aj nutnosť snaženia sa o dosiahnutie pochopenia prijať zvnútornenie všetkých k tomu potrebných predpokladov. Ako sám autor hovorí, k vzájomnej symbióze poézie a života je potrebné dosiahnuť rovnováhu srdca a mozgu.

Najčastejším motívom písania poézie je istá úľava v duši. Autorka sa aj takýmto spôsobom dokázala vo svojej zbierke vysporiadať, vypísať z obáv, radosti,úvah o sebe a svete v ktorom žije. Písaním sa mnohokrát problémy nevyriešia, ale je dôležité, že sa pomenujú, prípadne sublimujú. Aj táto zbierka je akýmsi zosumarizovaním života a jeho každodenných príbehov.

Koláže Michaely Kukovičové v doprovodu básní Petra Borkovce. Nejsou ani tady, ani tam. Mnoho (často) spí nebo chodí domů po půlnoci. Jsou tiché, z jejich pokoje se klíčovou dírkou line proužek mihotavého světla. Svět, v němž žijí, je neproniknutelný jako tropické rostliny v džungli — a když ho kousek odhalí, žasneme. Držíte v ruce zápisky z nočního probouzení, herbář snů a průhledy klíčovou dírkou, jemnou manikérskou práci, liány vnitřních pralesů. Tato knížka je pro tajemné bytosti mezi 12 a 18 rokem.

Gítagóvinda básníka Džajadévy (12. století) je jednou z nejvýznamnějších ukázek klasické sanskrtské kávjové poezie. Lyricko-epická báseň ve dvanácti krátkých zpěvech líčí milostný vztah boha Kršny a pastýřky Rádhy, a představuje tak jedinečné dílo v žánru eroticko-mystické poezie. Pro svou vysokou uměleckou hodnotu, ale také význam pro bhaktické náboženské hnutí se stala jedním z nejdůležitějších textů pro rozvoj Kršnova kultu ve středověké Indii. Publikace poprvé přináší tiskem rukopisně dochovaný překlad této jedinečné literární památky z pera českého indologa Josefa Zubatého (1885–1931) a básníka a íránisty Jaromíra Boreckého (1869–1951), svou snahou o zachování formální i obsahové stránky básně jedinečný i mezi překlady do světových jazyků. Rozsáhlá úvodní studie v první části poskytuje proto nejen informace o Džajadévově díle a jeho recepci v Indii i na Západě, ale také uvedení do principů klasické kávjové poezie. Druhá část studie je věnována rozboru spolupráce českých překladatelů a hodnocení výsledků jejich práce, důležité i z hlediska historie obecných tendencí českého uměleckého překladu. Text vlastní edice je doplněn četnými komentáři, seznamem metrických schémat a anotovaným jmenným rejstříkem.

Výbor z díla – pozůstalosti – lékařky, matky, básnířky...

Antologie současné slovenské poezie představuje desítku básníků našich východních sousedů (Mária Ferenčuhová, Erich Jakub Groch, Michal Habaj, Elena Hidvéghyová-Yung, Katarína Kucbelová, Eva Luka, Nóra Ružičková, Martin Solotruk, Peter Šulej, Radoslav Tomáš). Přebásnění se ujali jejich erudovaní čeští kolegové - básníci Petr Prouza a Jana Štroblová. Knihu doplňuje zasvěcený úvod předního slovenského literárního kritika a historika dr. Vladimíra Petríka, zasazující poezii zastoupených autorů do širšího kontextu dnešní literární tvorby na Slovensku, a medailony všech deseti básníků. Antologie, podávající reprezentativní pohled na dění ve slovenské literární scéně.